I velcí filozofové, astronomové a badatelé v dějinách byli jen lidmi, kteří se někdy dopouštěli pochybení. Jakým bludům v minulosti vědci věřili? A co o těchto skutečnostech víme dnes?
1. Atom, nejmenší částice hmoty
Lidé si dlouho mysleli, že nejmenší částicí hmoty je atom. Označení pochází z řečtiny a odkazuje na „dále nedělitelné částice“. Vymyslel ho řecký filozof Démokritos v 5. století př. n. l. Podle jeho teorie, nazývané atomismus, nelze hmotu dělit donekonečna, neboť na nejnižší úrovni existují částice, atomy, které již dále rozdělit není možné. Tuto teorii hájil ještě na začátku 19. století britský chemik John Dalton (1766–1844). Ovšem už roku 1897 ji vyvrátil anglický fyzik J. J. Thomson (1856–1940), který objevil elektron, tedy první subatomární částici.
Proton, neutron a ti další
Na počátku 20. století pak zakladatel jaderné fyziky Ernest Rutherford (1871–1937) přišel s teorií, že se atom skládá z kladně nabitého jádra. Jádro atomu vodíku je pak nejjednodušším jádrem, skládajícím se z jediné částice – protonu. V roce 1932 následně Brit James Chadwik (1891–1974) objevil neutron, který se v jádře nachází spolu s protonem. Dnes již tedy víme, že v atomovém jádře jsou protony a neutrony, jež se dále skládají z kvarků. Je mezi nimi silná jaderná vazba, kterou zprostředkovávají gluony. Elektrony obíhají kolem jádra a jsou k němu vázány elektromagnetickou silou, jež zprostředkovávají fotony.
2. Země je střed vesmíru
S myšlenkou geocentrismu, tedy názorem, že Země je středem vesmíru a všechna nebeská tělesa krouží kolem ní, přišel antický filozof Aristoteles (384–322 př. n. l.). Vycházel přitom nikoli z filozofické nutnosti, ale z fyzikálních procesů. Podle něho země a voda představovaly těžké živly, které klesaly do středu kosmu, zatímco lehké živly, tedy oheň a vzduch, stoupaly nad ně. Proto byla (země)koule ideálním tělesem, které zajišťovalo, že vše těžké se dostalo do středu. Nemotorná a oběhu neschopná Země tak musela být středem, kolem kterého se pohybovala ostatní nebeská tělesa.
Revolucionář Koperník
Na Aristotelovy myšlenky navázal astronom Klaudios Ptolemaios (100–168). Jeho spisy shrnující starověkou astronomii, astrologii a geografii byly autoritativními zdroji až do novověku. Zpochybnit teorii geocentrismu se podařilo až astronomu Mikuláši Koperníkovi (1473–1543), který roku 1532 vydal svůj spis O obězích nebeských sfér, ve kterém do středu vesmíru umístil Slunce. Nahradil geocentrismus heliocentrismem a rozpoutal vědeckou revoluci. Na něj navázal Dán Tycho de Brahe (1546–1601), který působil na císařském dvoře v Praze a poprvé použil termín oběžných drah planet.
Zakažte je, upalte je, zničte je
Německý astrolog Johannes Kepler (1571–1630) pak nahradil kruhové pohyby těles eliptickými drahami a vytvořil matematický popis Koperníkových myšlenek. Další významný astronom, Ital Galileo Galilei (1564–1642), svými pozorováními dokázal, že neexistuje rozdíl mezi pozemskou fyzikou a tou týkající se nebeských těles. Astronomické teorie Keplera a Galilea sjednotil svojí gravitační teorií anglický fyzik Isaac Newton (1642–1727). Církev považovala tyto revoluční myšlenky za ohrožující, a proto se astronomů (a jejich děl) zbavovala jako nepohodlných kacířů. Marně, pravda si své místo na slunci našla.
3. Těžší předměty padají k zemi rychleji
Tomu věřil jak antický filozof Aristoteles, tak renesanční všeuměl Leonardo da Vinci (1452–1519) a někteří lidé si to možná myslí i dnes. Až italský astronom a fyzik Galileo Galilei v 17. století dokázal, že pokud si odmyslíme odpor vzduchu, padají všechna tělesa volným pádem stejně rychle bez ohledu na svoji hmotnost. Podle legendy na to měl Galilei přijít tak, že shazoval různé předměty z šikmé věže v Pise a zaznamenával si, za jak dlouho dopadnou na zem.
Na volný pád s padostrojem
Ve skutečnosti byl Galilei průkopníkem užívání kvantitativních experimentů, které se ovšem snažil matematicky analyzovat. Přispěl tak k odmítnutí slepé důvěry k autoritám, zejména k církvi, a také k myšlenkám jiných myslitelů. Zasloužil se tak o oddělení vědy od filozofie a náboženství. K dokázání svých myšlenek o zrychlení padajících těles sestrojil důmyslné zařízení označované jako padostroj. Přesnost jeho experimentů vyvolala pochybnosti o tom, zda byl ve své době vůbec schopen jí dosáhnout a nevypomohl si matematickými výpočty, nakonec se však pochyby ukázaly jako neopodstatněné.
4. Elementem je flogiston
V roce 1667 publikoval tzv. flogistonovou teorii německý alchymista Johann Joachim Becher (1635–1682). Zpopularizoval ji pak německý lékař a chemik Georg Stahl (1659–1734). Podle ní měl vedle čtyř základních živlů, tedy ohně, vzduchu, země a vody, existovat ještě jeden element, který dostal jméno flogiston. Měl způsobovat hoření látek, během kterého se tyto flogistonu zbavovaly. Na vzduchu hořící látky pak teorie považovala za velmi bohaté na flogiston.
Vše hoří díky flogistonu
Naopak rychlé zastavení spalování ve vzduchotěsném prostředí bylo vnímáno jako jasný důkaz toho, že vzduch může absorbovat jen určité množství flogistonu. Dýchání živočichů pak bylo vysvětlováno jako proces vylučování flogistonu z jejich těl. Právě proto, že „vysvětlovala“ nejen hoření, ale také metabolismus živých tvorů, si teorie udržela řadu stoupenců dlouhých 100 let. Definitivně ji vyvrátil až na konci 18. století francouzský chemik Antoine Lavoisier (1743–1794), který hoření a korozi kovů vysvětlil jako oxidaci.
5. Krev v těle obíhá díky játrům
Už antický lékař Alkmaión z Krotónu (6. století př. n. l.) prováděl pitvy zvířat. Díky tomu se mu podařilo vyvrátit některé teorie, kterým učenci ve starověkém Řecku věřili. Třeba, že centrem mysli není srdce, ale mozek. Zabýval se také tepnami, ale protože zkoumal mrtvá těla, kterými neproudila krev, mylně naznal, že slouží k rozvodu vzduchu po těle. Myslel si také, že krev naplňuje tělo pouze během dne, kdežto v noci se stahuje z povrchu těla do cév. Když vymizí úplně, člověk zemře.
Tepny vedou vzduch a srdce zahřívá tělo
Až o čtyři století později slavný antický lékař Galén (129–200/216) správně rozpoznal, že tepny slouží k rozvodu krve po těle. Chybně však určil, že motorem, který krev rozvádí, není srdce, ale játra. Srdce podle něj rozvádělo po organismu teplo. Protože Galénovy názory přetrvaly přes středověké až po renesanční lékařství, byl stejného názoru i Leonardo da Vinci. Až roku 1628 publikoval své dílo anglický lékař William Harvey (1578–1657), který správně určil, že: „krev bez přestání proudí a obíhá dokola, a to v důsledku tlukotu srdce“.
6. Země vznikla roku 4004 před Kristem
Irský biskup James Ussher (1581–1656) určil, na základě součtu věku biblických postav, délky vlád biblických králů a historických události, že Země byla stvořena 23. října roku 4004 před narozením Krista. Tato biblická víra o stáří naší planety přetrvala až do období renesance. Snahu stanovit stáří Země měly samozřejmě i starověké kultury. Babylónský učenec Béróssos například ve 3. tisíciletí př. n. l. určil, na základě záznamů o jejich panování, že sumerští panovníci vládli dlouhých 432 tisíc let.
Chladnoucí kovová kulička
Peršané usuzovali, že svět vznikl 12 000 let před tím, než se oni sami objevili v dějinách, indičtí filozofové se zase domnívali, že Země je věčná. O vědečtější přístup se pokusil v 18. století francouzský antropolog Benoît de Maillet (1656–1738), podle kterého trvalo 2 miliardy let, než klesla voda pokrývající celý povrch planety na její tehdejší úroveň. Naopak přírodovědec Georges-Louis Leclerc (1707–1788) dospěl na základě zkoumání chladnutí kovové kuličky k závěru, že Země vznikla před 75 000 lety.
Jak staré jsou nejstarší horniny na planetě?
Wiliam Thompson (1824–1907) alias Lord Kelvin si myslel, že Země byla kdysi žhavá jako Slunce a její chladnutí trvalo 20–400 milionů let. Oproti tomu německý fyzik Hermann von Helmholtz (1821–1894) se stáří Země snažil odvodit od chladnutí Slunce a odhadl ho na 22 milionů let. Vznikly ještě další snahy o určení stáří naší planety. V současnosti se vědci domnívají, že je Země stará 4,56 miliardy let, což změřili pomocí radiometrické analýzy nejstarších hornin na planetě.
7. Vrah se pozná podle tvaru lebky
Roku 1786 založil rakouský lékař, anatom a patolog Franz Joseph Gall (1758–1828) obor, jež dával do souvislosti tvar lebky s duševními schopnostmi a charakterovými rysy. Jeho žák pak pro něj zavedl roku 1805 termín frenologie. K poznatkům Gall došel na základě empirického zkoumání chování trestanců a chovanců blázinců. V Německu byla frenologie na základě podnětu církevních představitelů roku 1802 zakázána, stihla se však rozšířit do Francie a Itálie.
Dobrá paměť, silná vůle či slabá morálka
Frenologie vycházela z toho, že mozek je orgánem mysli, přičemž vlohy jsou vrozené a každé z nich přísluší oblast na povrchu mozku, přičemž velikost této oblasti svědčí o míře nadání pro tuto vlohu. Velikosti této oblasti mozku pak odpovídá vnější tvar lebky, na jehož základě tedy mohou být tyto vlohy zvenčí posuzovány. Dalo se tak tedy odhadnout, jakou má který člověk vůli, paměť, morálku, odvahu či intelekt, a také poznat, zda je člověk počestný, či třeba vrah.
Je to pseudověda!
Už v roce 1843 označil francouzský fyziolog François Megendie (1783–1855) frenologií za pseudovědu. Nicméně objev řečového centra v mozku, kterého dosáhl francouzský chirurg Paul Broca (1824–1880) v roce 1861, podpořil předpoklad frenologie o existenci lokalizovaných mozkových funkcí. Na počátku 20. století pak byla frenologie již definitivně zavržena jako pseudověda. Některé poznatky, ke kterým došel její zakladatel F. J. Gall, však převzala moderní neurologie a rozvinula je. Šlo především o rozdělení funkcí mezi šedou a bílou mozkovou hmotu a koncept funkční specializace jednotlivých oblastí mozku.
Facebook
Twitter
RSS