Letadla bez posádky, která je možno řídit na dálku, našla své uplatnění nejprve v armádě. Dnes už jsou dostupná i jako hračky, a jejich počty tak závratným tempem stoupají. Velmi snadno se však mohou změnit v nástroj zkázy. Jak přišly na svět?
Bezpilotní letouny, označované také jako drony, jsou letadla bez posádky řízená na dálku, případně schopná letět samostatně pomocí předem naprogramovaných plánů.
Jejich vývoj urychlovaly zejména světové války a snaha ušetřit lidské životy při průzkumných a bojových operacích. V USA byly bezpilotní letouny vyvíjeny po roce 1914 v reakci na bombardování Londýna řiditelnými bombami z německých vzducholodí.
Z hydroplánu vzniká dron
U zrodu technologií nezbytných pro ovládání dronů stál i americký vynálezce srbského původu Nikola Tesla (1856–1943).
Ten si roku 1898 nechal patentovat dálkově ovládanou motorovou loďku, přičemž na základě shodné technologie plánoval sestrojit i dálkově ovládaný letoun. Již před vypuknutím 1. světové války pak testovali přední američtí konstruktéři a vědci hydroplán Curtiss N-9 s gyroskopickým autopilotem systému Sperry.
Ten přestavěli na bezpilotní letoun, který měl ničit německé ponorkové základny.
Jak ničit ponorkové základny?
Sestrojili celkem pět prototypů, přičemž nejúspěšnější model provedl v roce 1917 let na vzdálenost 40 kilometrů. Šlo tak o první dron v historii.
Kvůli nedostatečné technické vyspělosti se letadla v počátcích první světové války používala zejména jako nástroj pro pořizování leteckých snímků a monitorování pohybu nepřítele. Tuto funkci postupně převzaly právě drony, jde o jejich nejčastější využití vůbec.
Po Velké válce vývoj bezpilotních letounů ustal, aby se opět naplno rozjel po rozpoutání druhé světové války.
Létající bomba a Včelí královna
Už roku 1918 sestrojil americký konstruktér Charles Kettering (1876–1958) „létající bombu“, dvojplošník Kettering Bug. Ten letěl rychlostí až 80 km/hod. a bombu odnesl na vzdálenost 120 km. Vláda USA však tento projekt rychle zastavila – byl příliš nákladný.
Síly se zaměřily spíše na vývoj dálkově naváděných střel s plochou dráhou letu, například dron OQ-2. O vytvoření vlastního dronu se pokoušeli, ovšem nepříliš úspěšně, i Britové.
Pro nácvik střelby na letící terč využívalo jejich námořnictvo dron, přezdívaný Včelí královna.
Nacistický systém pro automatické řízení letadel
Pozadu nezůstávali ani nacisté. Ve spojení s drony se hovoří především o konstruktérovi Johannu Maria Boykowi (1878–1935), který vytvořil systém pro automatické řízení letadel.
Ten nacisté později použili k navádění bezpilotních střel V-1 na Londýn. Výrazně zdokonalenou verzi tohoto systému využil i raketový konstruktér Werhner von Braun (1912–1977) ve svých balistických raketách V-2. Po válce se zaměřil na mírové využití raket k vyslání člověka do vesmíru.
Ryanovy ohnivé včely ve Vietnamu
V 50. letech se drony využívaly pro cvičnou střelbu na řízené střely. Nejproslulejší byly tzv. Ryanovy ohnivé včely (Ryan Firebee), které byly využity i během války ve Vietnamu.
Když se v 80. letech rozhořely hvězdné války mezi USA a SSSR, jejichž cílem bylo dostat zbraňové systémy na oběžnou dráhu Země, štafetu ve vývoji dronů převzal Izrael.
V roce 1973 tak světlo světa spatřil první dron, který přenáší obraz v reálném čase – Tadiran Mastiff.
Bojový zázrak jménem Predator
Ve spolupráci s USA pak Izrael roku 1986 vytvořil dron AAI Pioneer, využitý ve válce v Zálivu i k monitorování konfliktu v bývalé Jugoslávii. V roce 1990 vzniklo letadlo GNAT750, které CIA využila ke sledování situace na Balkáně.
V roce 1994 byl letoun přestavěn na větší, tišší a rychlejší, vznikla tak první generace dronů Predator.
Drony pro všechny – nebo ne?
Do válek zasahují drony i dnes. Nicméně došlo k vývoji i malých dronů, které jsou cenově dostupné, a tak se z nich stal rovněž prostředek zábavy. Svůj dron si může opatřit prakticky každý a využít ho lze třeba k rekreačnímu natáčení.
Zpočátku byly tyto malé drony přijímány s nekritickým nadšením. Nyní se však už objevují obavy, že mohou narušovat soukromí ostatních a porušovat bezpečnost lidí i majetku. Proto se mnoho států uchyluje k legislativním omezením jejich používání.