Lidé z portugalského města Elvas, které leží nedaleko hranic s Kastilií, chodí k místní studni s čím dál většími obavami. Zdejší pramen rychle vysychá. Za chvíli už nebude pro všechny obyvatele, kterých naopak přibývá, vůbec stačit…

První hlasy, že by se měl postavit akvadukt, jenž město propojí s prameny v nedaleké Amoreiře, tak zaznívají už na sklonku 15. století.

Skutečně budovat se ale začíná až v roce 1537, a to pod dohledem samotného krále Jana III. Portugalského (1502–1557).

Ten městu Elvas dodá i svého vojenského architekta Francisca de Arrudu (†1547), jenž je známý třeba také jako autor Belémské věže s Lisabonu. De Arruda črtá na papír podobu budoucího akvaduktu.

Jeho výstavbu bude ale provázet celá řada potíží, hlavně neustálý nedostatek peněz.

Další portugalští vladaři po Janovi III. tak shánějí prostředky, kde se dá. Na místní obyvatele uvalují i zvláštní daň za vodu, díky níž může být stavba dále financována. Jsou to také lidé z Elvasu, kdo se každý den lopotí na staveništi.

Dokončen, aby byl zbourán?

V roce 1622 je konečně hotovo a akvadukt může být slavnostně uveden do provozu. Je dlouhý 7,5 kilometru a přivádí vodu k městské fontáně.

Některé jeho části vedou v podzemí, další na úrovni terénu, pozoruhodná je ale ta sekce, jež měří 1683 metrů a tvoří ji elegantní oblouky ve čtyřech patrech nad sebou, které jsou zpevněné opěrnými pilíři.

Oblouků je celkem 833 a dosahují celkové výšky až 30 metrů. Akvadukt kromě úžasu ovšem budí i rozpaky. Postupem let se totiž ukazuje, že brání v budování účinného opevnění města. Krátce po jeho dokončení se tak již hovoří o jeho možném zbourání.

Některé části jsou skutečně pobořeny během vojenských operací, při zemětřesení nebo bouřích.

Naštěstí se dočkají opravy. V 19. století probíhá rozsáhlá rekonstrukce celého akvaduktu. Díky tomu přežije do dnešních dní, zřejmě jako největší stavba svého druhu na Pyrenejském poloostrově. Od roku 1910 je také na Seznamu světového dědictví UNESCO. 

(Zdroj: HISTORY revue)