Někteří se vydávají za slavné osobnosti tak dokonale, že zmatou i ty, kdo osobně znají „originál“. K nejslavnějším patří dívka, která tvrdí, že je velkovévodkyně Anastázie.

Narodila se před 125 lety jako Franziska Schanzkowska (1896–1984), nechala si říkat Anna Andersonvá a zemřela jako Anastázie Manahanová.

Ta romantičtější půlka světa věřila, že je Anastázie (1901–1918), dcera ruského cara Mikuláše II. (1868–1918), která zázrakem unikla masakru, při kterém bolševici vyvraždili její rodinu.

Dnes už víme, že nebyla (testy DNA prokáží smrt všech členů rodiny), přesto není možno ji jen tak odsoudit jako podvodnici.

Slečna záhadná

Franziska, depresemi sužovaná polská dělnice, se 27. února 1920 rozhodne ukončit své trápení skokem z mostu v centru Berlína.

Kolemjdoucí strážník ji ale zachrání, a protože nemá doklady, odmítá říct, jak se jmenuje, a chová se podivně, končí v ústavu pro choromyslné v Dalldorfu.

O dva roky později ji rozruší článek o masakru carské rodiny, jehož obětí jsou i dívky přibližně v jejím věku. Toto pohnutí si špatně vyloží pacientka Clara Peuthertová, které navíc neunikne podoba Franzisky s carovou dcerou.

Po svém propuštění to Peuthertová vypráví všude a informace se dostane až k ruským emigrantům, kterých je tehdy Evropa plná.

Překvapivá podoba

Ti ji okamžitě z blázince vyreklamují a ubytují u barona Arthura von Kleista. Na hlavě i na těle má řadu jizev, mluví s ruským přízvukem a v její lékařské zprávě se píše:

„Pacientka má za sebou pravděpodobně traumatizující zážitek, vyvolávající u ní příznaky paranoii. Odmítá kontakt s neznámými lidmi.“ Vše sedí, přesto carevnina dvorní dáma baronka Sophie Buxhoevedenová tvrdí:

„Na Tatianu je moc malá.“ Na což dívka odpoví: „Nikdy jsem neřekla, že se jmenuji Tatiana.“ Kleist, který se nechce vzdát naděje na přežití carské dynastie, dojde k přesvědčení, že když to není Tatiana, musí to být Anastázie.

Vnucené poznání

Přicházejí další členové carského dvora. Někteří v ní Anastázii poznávají, další si nejsou jistí a někteří to odmítají. Ona sama mlčí.

„Pokuste se vzpomenout, alespoň křestní jméno,“ nabádají ji zpočátku citlivě, ale s rostoucí netrpělivostí naléhají, podsouvají nápovědné otázky.

Nakonec se to v ní zlomí. Byla na dně, byla nikdo, život neměl smysl. Teď ji navštěvují urození lidé, dokonce knížata, poklekají, oslovují ji Vaše výsosti a chovají se k ní s úctou. „Oni se přece nemohou mýlit. Musím být Anastázie, jen jsem na to zapomněla.“

Musí pryč

Přestává se bránit a hltá střípky informací a vzpomínek, kterých je všude kolem plno. Nakonec opravdu uvěří, že je Anastázie. Najatí detektivové ale nakonec odhalí její skutečnou totožnost.

I přes to se ona a její příznivci několikrát soudí o uznání totožnosti, soud však pokaždé prohrají. Aby nakonec unikla pozornosti, zvolí si jméno Anna Andersonová a střídavě žije v Německu a ve Spojených státech.

V roce 1968 se definitivně usadí v USA, kde se provdá za excentrického, o dvacet let mladšího, profesora historie Jacka Manahana, se kterým žije až do své smrti o 16 let později.