Ještě v 18. století žijí boháči a chudáci tak nějak pospolu. Majetní v lepších ulicích, zbytek v těch horších. Jak se ale roztočí kola průmyslové revoluce, ti, co na to mají, se stěhují do pulzujících center a chudinu nechávají za sebou. Základy slumů jsou položeny.

Jsou jako vřed na tváři velkých měst. Podle odhadů žije ve slumech po celém světě více než miliarda lidí. Za 30 let by to mělo mít minimálně třikrát tolik!

Neřest a zkaženost

Na britských ostrovech vznikají první evropské slumy, a to nejen v městě nad Temží, ale také na několika místech Skotska či v irském Dublinu. Vypadají stejně.

„Boudy pro dobytek s lidskými obyvateli“, jak se popisují narychlo stlučené domky ze všeho, co je zrovna po ruce, ale i všudypřítomný zápach, špína, odpadky či prádlo pověšené v ulicích.

Situace není jiná ani za oceánem, kde první slum vznikne v roce 1825 v New Yorku a dostane název Five Points. Mezi jeho obyvatelé patří nejčastěji osvobození otroci, ale i irští, italští či čínští přistěhovalci.

Lidská džungle

Jihoamerické Rio de Janeiro se prvního slumu dočká v roce 1920, o pár desítek let později tady žije už třetina obyvatel této brazilské metropole. V Mexico City a Ankaře je to v 60. letech minulého století skoro polovina obyvatel, v Alžíru dokonce dvě třetiny.

V roce 1980 je napočítáno v různých městech Latinské Ameriky až 25 000 slumů. Celosvětově čísla v dalších desetiletích narůstají.

Dnes najdeme slumy hlavně v Africe, Asii nebo Latinské Americe. K největším patří například slum v pákistánském Karáčí, kde žije asi 2,5 milionu lidí.

O polovinu méně byste napočítali v mexickém městě Neza a po milionu jich žije v Dharavi v indické Bombaji či ve slumu Kibera v keňské metropoli Nairobi. Právě poslední jmenovaný slum patří také k nejznámějším.

Rozkládá se na ploše 2,5 kilometru čtverečních a jeho historie se začne psát roku 1920, kdy britské koloniální úřady dovolili núbijským vojákům usadit se na okraji Nairobi. Název Kibera pochází z jejich jazyka a znamená džungli – a tou nejen tento slum jen.

Pozor na létající exkrementy

Najdeme tady tisíce domků (odhady jsou asi 170 000) nalepených na sebe, sestavených z vlnitého plechu, ale i klacků nebo hlíny. Mezi nimi protékají stoky špinavé vody plné odpadků.

Když se Keňa v 60. letech osamostatnila, prohlásí nová vláda Kiberu za nelegální. Proto tady není žádná infrastruktura, voda či kanalizace.

Osprchovat se můžete za v přepočtu pět korun. Potřeba se koná do vykopané jámy (jedna pro sto lidí), nebo kdekoliv do plechovky či pytlíku, který se odhodí co nejdále – říká se tomu tady „létající toalety“. Elektřina je sem zavedena načerno.

Asi 90 % obyvatel nemá práci nebo se živí příležitostným prodejem či zemědělstvím.

Statistiky uvádějí, že průměrný věk se zde pohybuje kolem 40 let a každý pátý obyvatel má virus HIV. Stejně jako v jiných slumech, i tady bují kromě nemocí také kriminalita, přičemž jeden z největších problémů představují drogy a obchod s nimi.