Houfy kozáků drancují města na území Osmanské říše. Jednou dokonce vyplení předměstí Istanbulu! Turečtí vyslanci marně žádají polského krále, aby si své poddané umravnil. A sultánu Osmanovi II. vadí ještě jedna věc.
Polsko-litevská unie se vměšuje do záležitostí Moldavského knížectví, které Osmané považují za svou sféru vlivu…
Diplomatická jednání nikam nevedou, a tak se Osman II. (1604–1622) rozhodne ožehavý problém vyřešit silou. Svolá obrovskou armádu, která se na podzim 1620 střetne s nepřítelem u Cecory (na západě dnešního Rumunska).
Turci v tuhé řeži zvítězí a hlavu padlého Stanisława Żółkiewského (asi 1547–1620), velitele polsko-litevského vojska, pošlou jako válečnou trofej sultánovi!
Na jaře příštího roku pak Osmanovy jednotky, čítající zhruba 120 000 mužů, vytáhnou na sever k polským hranicím. Koncem léta dorazí k hradu Chotyn (na jihozápadě dnešní Ukrajiny), v jehož okolí křesťané vybudovali pevnou obrannou linii.
Všichni budou spokojeni
Záhy vypuká rozhodující bitva celé polsko-turecké války. Na 40 000 křesťanských obránců úspěšně odráží útoky trojnásobné přesily! Lví podíl na tom mají kozáci, kteří opakovanými nočními výpady podlamují bojovou morálku nepřátel.
Nicméně čas plyne a v obou táborech začínají docházet zásoby. Turci proto na přelomu září a října narychlo zorganizují ještě jeden mohutný útok na nepřátelské pozice. I ten ale selže, a tak Osman II. přijímá nabídku obránců, aby se začalo vyjednávat.
Bitva u Chotynu, kterou křesťané oslavují jako své velké vítězství, končí 9. října 1621 podpisem mírové smlouvy. S jejím obsahem mohou být spokojeny obě strany.
Hranice mezi polsko-litevským soustátím a Osmanskou říší bude i nadále kopírovat řeku Dněstr a polský král současně uzná tureckou nadvládu nad Moldavským knížectvím.
(Zdroj: HISTORY revue)
