V Lipsku a jeho okolí se již třetí den zuřivě bojuje. Několik Napoleonových jednotek přeběhne na stranu spojenců, a právě na ně bude císař později svalovat vinu za těžkou porážku, ze které se už nevzpamatuje…
Místo dalšího triumfu utrpěl strašlivý debakl. Neúspěšné tažení do Ruska v druhé polovině roku 1812 se pro Napoleona Bonaparta (1769–1821) stává začátkem jeho konce.
Pravda, napřesrok na jaře dosáhne na německém území ještě několika vítězství, nicméně vojsko, které stihl přes zimu vybudovat, se ani zdaleka nemůže rovnat jeho kdysi tolik obávané Velké armádě.
Spojenci vycítí šanci, že by „francouzského tyrana“ mohli dorazit. Rakušané, Prusové, Rusové a Švédové mají k dispozici čtyři mohutné armády.
Trpělivým manévrováním – a s trochou nezbytného štěstí – přinutí Napoleona stáhnout se k Lipsku. Právě u tohoto saského města se odehraje tzv. bitva národů, které se dohromady zúčastní zhruba půl milionu vojáků!
Zmatky na ústupu
Hned první den Napoleon málem uštědří nepříteli rozhodující úder. Spojenci však dokážou hrozící katastrofu odvrátit a nazítří se již pomalu začne projevovat jejich početní převaha. 18. října se strhne několikahodinová řež s velkými ztrátami na obou stranách.
Večer Bonaparte pochopí, že bitva je ztracená, a nad ránem 19. října zahájí s celou armádou ústup z Lipska.
Bohužel, francouzští ženisté zazmatkují a most přes řeku Elster vyhodí do vzduchu ve chvíli, kdy na břehu blíž k městu stále zůstává zhruba 20 000 jejich vojáků.
Jak líčí současný publicista Zdeněk Munzar, „mnozí se pokusili řeku přeplavat, přičemž se značné množství mužů utopilo“.
Vítězstvím u Lipska si spojenci otevřou cestu do Paříže, kam vtrhnou koncem března 1814. Napoleon záhy abdikuje a je poslán do vyhnanství na ostrově Elba.
(Zdroj: HISTORY revue)
