Sovětský svaz je za Josifa Stalina (1878–1953) pokusnou laboratoří. Experimenty probíhají ve všech různých odvětvích, výjimkou není ani zemědělství. V něm má hlavní slovo ukrajinský agronom Trofim Denisovič Lysenko (1898–1976).

Zarytý odpůrce genetiky přichází se spoustou inovací, jeho výmysly nakonec stojí život miliony lidí.

Vyrůstá v rodině pilného rolníka, často musí pracovat na poli a nemá čas na školu. Do 13 let je Lysenko negramotný, po přímluvě matky Oksany začíná navštěvovat vzdělávací ústav.

Chudý dělnický původ mu později otvírá dveře do Stalinovy kanceláře. Diktátor ho bude dávat za příklad studentům i vědcům. Po dokončení školy pracuje v Kyjevě.

Mladý muž hodně čte, hltá především díla Ivana Mičurina (1855–1935) či Jeana-Baptista Lamarcka (1744–1829). Zcela propadá myšlence, že organismy se v rámci několika generací dokáží adaptovat.

Znaky a zkušenosti, které kupříkladu rostliny získají během života, dokáží přenést na své potomky.

Pohroma jménem jarovizace

První vlaštovky přilétají kolem roku 1925. Lysenko v sovětském tisku tvrdí, že objevil metodu hnojení bez použití chemických látek a minerálů.

V raných pokusech ho podporuje i zkušený Nikolaj Vavilov (1887–1943), vidí v mladším kolegovi budoucnost.

To se ale razantně změní v roce 1927. Tehdy devětadvacetiletý Lysenko přijíždí z Ázerbájdžánu a startuje práci na projektu s názvem „jarovizace“. Agronom se novinářům pochlubí, že přišel na metodu, se kterou může až zdvojnásobit produkci pšenice.

Na takovou píseň slyší Stalin, protože Sovětský svaz svírá kritický nedostatek obilnin. Lysenko chce rostliny naučit plodit v různých ročních obdobích. První pokusy dělá s pšenicí a hráškem.

Citrony na Sibiři

Zkouší také vypěstovat rostliny, které vydrží v tuhých mrazech. Za tímto účelem je Lysenko několikrát měsíčně máčí v ledové vodě. Výsledek? Většina z nich umírá. Jeho ambiciózní plán vypěstovat citrony na Sibiři není korunován úspěchem.

Stalinovi na druhou stranu slibuje, že dokáže zatočit s ukrajinským hladomorem, bohužel ho ještě prohloubí.

Ve 30. letech se Lysenko dostává do konfliktu se svým učitelem Vavilovem. Ten o něm dokonce mluví na zahraničních sympóziích. Nebezpečný biolog Vavilov tak musí být zastaven a brzy si pro něj přijde tajná policie.

Konec učitele

V té době už Lysenko sedí v kanceláři Akademie věd, lukrativní místo mu zařídí sám Stalin. U soudu dostane Vavilov nejprve trest smrti s tím, že právě on může za ukrajinský hladomor. Trest je nakonec zmírněn a biolog má strávit v pracovním táboře 20 let.

Svobody se nedočká, protože v roce 1943 umírá. Jeho někdejší žák si přivlastňuje sovětskou agronomii.

Přesvědčí zemědělce, aby sázeli semena blízko sebe, protože podle Lysenka spolu stejné rostliny nesoupeří. Velká část úrody kvůli tomu uhyne. Stranou nenechá ani krávy, ty krmí máslem a tukem, slibuje si od toho vyšší dojivost.

Nad Lysenkovou říší slunce zapadne ve chvíli, kdy umírá Stalin. Rudý biolog dožívá v ústraní, kde si ho v roce 1976 najde smrt.