V těsné blízkosti bytu duní ohlušující věžní zvony. Uloženo v zásuvce prádelníku si tu ale tiše a spokojeně pobrukuje malé dítě, kterému je předurčeno stát se jedním z největších českých hudebních skladatelů v dějinách.

Když 8. prosince 1890, právě ve svátek Panny Marie, vyzvánějí zvony na věži poličského kostela sv. Jakuba, nemohou obyvatelé města o 36 metrů níž tušit, že v tom rámusu nahoře ve světničce na ochozu právě přichází na svět budoucí hudební skladatel.

Byl neduživý

„Jednou z něj vyroste slavný člověk,“ prorokuje porodní bába Lucie Křiklavová, která za svou dnešní prací musela vyšplhat 200 schodů.

Novorozenec dostává jméno Bohuslav Martinů (1890–1959), přesně jak si to přeje jeho otec Ferdinand (1853–1903), místní pověžný.

Jeho úkolem je nejen bedlivě sledovat městské střechy kvůli ohni, ale také zvonit klekání a natahovat věžní hodiny. K tomu ještě zvládá věnovat se ševcovskému řemeslu a nahoru do věže za ním dochází dokonce i tovaryš. Teď mu přibývá další práce.

Jeho synek, nejmladší ze tří sourozenců, je neduživý a dolů schází jen výjimečně. „Otec ho nosíval dolů z věže na zádech,“ vzpomíná ve svých pamětech skladatelova sestra Marie (1882–1959).

Se zvony a papoušky

Hlavní obytná místnost ve věži neměří ani 20 čtverečních metrů. „Tento prostor asi hraje velkou úlohu v celém mém názoru na kompozici. Nejsou to malé zájmy lidí, starosti, bolesti nebo i radosti, které jsem viděl z velké dálky, lépe řečeno z výšky.

Je to tento prostor, který mám stále před očima a stále ve svých pracích,“ píše Bohuslav Martinů v roce 1934. A zapomenout nelze ani na zvuky, které chlapce provázejí.

Kromě chrámové hudby a odbíjení zvonů to jsou i jeho housle a papoušci, jejichž klece má skladatelův tatínek na ochozu.

Věžní byt je dnes zařízen přesně podle dochovaných vzpomínek rodiny Martinů, včetně nábytku vlastnoručně vyrobeného Bohuslavovým dědečkem-truhlářem.

K vidění je tu dokonce i rozměrná spodní zásuvka prádelníku, v níž malý Bohuslav kvůli nedostatku přespával v době, kdy už odrostl kolébce.