Letos je tomu 40 let, co odstartovala dvojice vesmírných sond jednoho jména na dalekou cestu bez návratu. Letí k nejzazším končinám sluneční soustavy a ještě dál.

Navzdory obrovským vzdálenostem, které je dělí od Země, a pomalu skomírajícím zdrojům energie se Voyager 1 a 2 nepřestávají hlásit. A každý kilometr, který urazí, posouvá hranice člověka o kousek dál.

Dva Poutníci a bedna šampusu

Velká objevitelská pouť do neznáma dvojice vesmírných sond zkonstruovaných Laboratoří proudového pohonu (Jet Propulsion Laboratory) začíná 20. srpna a 5. září 1977. Cesta, kterou se před nimi dívaly jen skleněné oči dalekohledů, je zavede ke vnějším planetám a měsícům naší sluneční soustavy a rozšíří obzory vědeckého poznání o vesmíru jako žádná předtím.

Samotná mise se inspiruje v tzv. programu Velké okružní jízdy (Grand Tour), jehož koncepce je poprvé naznačena v roce 1964, a o mechanických dvojčatech se nejprve uvažuje jako o nástupcích programu Mariner.

Podle misí, které vyšlou první automatické návštěvníky k Merkuru, Venuši a Marsu, také dostávají své první kódové označení Mariner 11 a 12. Při vývoji se však konstruktéři shodnou, že technologie obou sond pokročila natolik, že si zaslouží vlastní jméno, a nejlépe o něco poetičtější než MJS-77 (neboli Mariner-Jupiter-Saturn 1977) podle svého cíle a roku vypuštění.

V údajné soutěži o bednu šampaňského nakonec zvítězí Voyager. Poutník.

Dvojčata na cestě a žárovka z ledničky

Důvod pro vypuštění dvou, a nikoliv jedné sondy je prozaický – záloha v případě selhání, k němuž však nikdy nedojde.

Právě proto jsou obě sondy Voyager identické, co se vybavení, vzhledu i funkčnosti týče, a pro trochu větší zmatek startují v opačném pořadí, než jejich jména napovídají.

Je to proto, že NASA dopředu počítá s tím, že Voyager 1 svého bratříčka předhoní, což se také stane.

Oba Poutníci mají tři radioizotopové termoelektrické generátory a v době vypuštění do kosmu dávají výkon 470 W. Avšak energii, kterou dokážou vzdálené stroje vyždímat ze svých plutoniových srdcí dnes, je po letech vysílání dat směšně malý.

Jen asi 12 wattů při normálním a 20 wattů při maximálním výkonu, což je asi tolik, jako má žárovka v ledničce.

Příhodné postavení

Další mnohem zásadnější náhodou je zcela unikátní postavení jednotlivých planet v roce 1977, s nímž astrofyzikové a inženýři předem kalkulují.

K podobné konstelaci, umožňující ideální využití gravitačního praku, pomocí něhož se sondy katapultují nejprve mezi Jupiterem a Saturnem a následně pokračují k Uranu a Neptunu, dochází jen jedinkrát za 175 let.

Jen díky němu může celá miliardy kilometrů dlouhá cesta, která by si jinak vyžádala tuny paliva, vůbec proběhnout, a to s minimálními energetickými nároky.

Když vědci kalkulují vhodnou dráhu, berou údajně v potaz až 10 000 jednotlivých trajektorií, než najdou tu nejvhodnější a nejefektivnější.

Nejdražší desky na světě

Voyagery s sebou vzaly na svou nekonečnou pouť i desky.  Nahraný pozdrav a představení lidstva a vzdálené modré planety, vyslané v dobré víře, že je snad jednoho dne najde někdo, kdo je pochopí.

Obsah obou desek byl vybrán speciální komisí pod vedením astrofyzika Carla Sagana (1934–1996) a kromě pozdravu v 55 dávných i současných jazycích obsahuje výběr hudebních děl, od klasiky (přítomen je Bach, Beethoven i Mozart) po hudbu etnickou (ázerbájdžánské dudy).

Lidská díla doplňuje soubor přírodních zvuků, včetně hromu nebo velrybího volání. Akustické stopy pak doprovází celkem 115 obrazů znázorňujících každodenní aktivity lidského života i vědecké údaje, včetně informací o lidské DNA a instrukcí, jak desku přehrát.

Ani jeden z Voyagerů nesměřuje k žádné konkrétní hvězdě, Voyager 1 však podle výpočtů zhruba za 40 000 let proletí ve vzdálenosti 1,6 světelného roku od hvězdy Gliese 445 v souhvězdí Žirafy.

Do nekonečna a ještě dál

Obě dvě sondy jsou největšími průzkumníky, jaké kdy lidstvo vyrobilo, a dál než ony se dostaly jen televizní a rozhlasové vlny putující rychlostí světla.

Vzdálenější Voyager 1, v současnosti více než 20 miliard kilometrů daleko, opustil, podle oficiálního oznámení NASA, 25. srpna 2012 sluneční soustavu a jako první objekt stvořený lidskýma rukama dosáhl mezihvězdného prostoru.

Předpokládá se, že při současném zrychlení dorazí asi za 300 let k hranici Oortova oblaku, velkého předpokládaného mračna komet a zamrzlých těles, která se občas vydávají na obhlídku do naší blízkosti. Dalších 30 000 let mu potrvá, než oblakem proletí.

Voyager 2 za svým bratrem zaostává zhruba o 3 miliardy kilometrů a míří přibližně do souhvězdí Andromedy. I 40 let po svém vypuštění oba Voyagery stále komunikují se Zemí.

K zachycení jejich slábnoucích hlasů používá NASA mezinárodní síť antén DNS (neboli Deep Space Network). Obě sondy jsou v současnosti tak daleko, že k naslouchání je potřeba nastavit přijímače ve dvou střediscích na opačných koncích světa.

Vyslanému signálu pak trvá celých 38 hodin, než dožene Voyager 1, a nějakých 30 hodin k Voyageru 2. Předpokládá se, že v horizontu let 2025–2030 nebude ani jedna ze sond schopná nadále napájet své přístroje a odmlčí se navždy.

I tak ale poletí dál po svých drahách, na kterých bez vnější kolize mohou setrvat tisíce let.