„To je jen podsvícené diodami, není to horký,“ říká jeden z kluků tlačících se u monitoru. „Mají krém s nanotechnologií, maže se na chodidla,“ oponuje další. Na obrazovce běží video s přechodem po žhavých uhlících. Je to podvod? Nebo to vážně jde?

Amerika, Čína, tropické ostrovy… Odkazy na přechody rozžhaveného uhlí najdeme rozesety v historii napříč lokacemi i kulturami. Obvykle jde o rituál, zkoušku odvahy a také, stejně jako v době firemních teambuildingů, o scelení společnosti.

Teplota rozprostřeného uhlí se při přechodu pohybuje mezi 500 až 700 °C. Jak je možné, že se v drtivé většině případů lidé nespálí? Je za tím povznesení mysli? Nebo jde jev vysvětlit i vědecky?

Fyzikální kouzlo

Kouzlo tkví zřejmě v rychlosti, jakou je lidská kůže schopna odvádět teplo. Žhnoucí uhlíky jsou sice vizuálně atraktivní, ale nemají již zkázonosnou teplotu vatry. Samozřejmě, pokud se zastavíte na místě a budete se kochat, chodidla si spálíte.

Na uhlících leží tenká šedavá vrstva popela. Jde o skvělý izolant. V noci si ho nevšimnete – rudý žár je výraznější.

Naše kůže oplývá nízkou tepelnou vodivostí, ale vysokou tepelnou kapacitou, takže v tom okamžiku, kdy se setká s horkým podkladem, absorbuje jen minimum tepla. Čilý krevní oběh se o něj vzápětí postará a redistribuuje ho dál.

Znáte Leidenfrostův jev?

Svůj díl práce často odvede také ztvrdlá kůže na nohou a trocha špíny, kterou jste nabrali při bosé chůzi. Uhlíky mají zase nízkou tepelnou kapacitu a jsou špatnými vodiči tepla.

Ve hře je také takzvaný Leidenfrostův jev. Někteří vědci nad ním kroutí hlavou, jiní ho považují za prokázaný. K převodu tepla na chodidla podle něj nedojde díky vrstvičce páry, jak se pot odpaří z chodidel.