Kontroverzní neurochirurgický zákrok, při kterém je protnut čelní mozkový lalok s cílem přerušit tamní nervové spoje s ostatními částmi mozku se těšil zejména v 1. polovině 20. století velké oblibě.  Jeho dopady na pacienta bývaly značné, nevratné a… nejisté.

Počátky frontální leukotomie neboli lobotomie sahají do roku 1935, kdy byly světu představeny výsledky testování této nové metody na agresivní opici.

K úžasu všech se zvíře po zákroku skutečně zklidnilo a nejednoho přítomného v tu chvíli napadlo, že by se to dalo využít i při práci s lidmi.

Jedním z členů obecenstva byl i portugalský lékař António Egas Moniz (1874–1955), který si za rozvoj této metody později vysloužil Nobelovu cenu.

Zkouška na jedničku!

Ještě na konci průlomového roku 1935 provedl Moniz první lobotomii na člověku. Pacientkou byla žena důchodového věku s těžkými depresemi.

Moniz jí vyvrtal do lebky dva otvory a následně použil stříkačku s alkoholem, čímž přerušil spojení čelních laloků s mozkem. Výsledek překonal veškerá očekávání. Žena se z depresí dostala a zároveň neutrpěla žádnou újmu na zdraví!

Nadšený Moniz nezahálel s dalšími pokusy, které ještě obohatil o novou metodu, kdy místo stříkačky použil k přetnutí nervových spojů skalpel. Ve většině případů dopadly jeho zákroky dobře, a tak si v roce 1949 vysloužil Nobelovu cenu.

Když se toho ujme ras!

Poněkud svéráznější způsob provádění lobotomie měl americký chirurg Walter Freeman (1895–1967), který se rozhodl zákrok urychlit za pomoci ostrého ledového klínu, vraženého do mozku kladivem skrze kost oční jamky a jeho následným pohybem ze strany na stranu.

Takzvaná transorbitální lobotomie se i přes protesty některých Freemanových kolegů, včetně jeho nejbližšího spolupracovníka Jamese Wattse, stala velice rychle populární a ambiciózní chirurg s ní objížděl celé Spojené státy.

O značné poptávce svědčí i fakt, že Freeman dokázal v nejvytíženějším období provést až 25 lobotomií za den! Pravda, výsledky doktora Freemana byly podobně pozitivní, jako v Monizově případě, ale Freemanův způsob byl kromě značné drsnosti a nebezpečnosti ještě navíc prováděn při plném vědomí pacienta, nebo maximálně po jeho „umrtvení“ elektrickým šokem, což tuto metodu přeneslo na samou hranici barbarství.

Po smrti jedné z pacientek byl Freeman zbaven lékařské licence, a to byl v podstatě začátek konce této drastické metody.