Nejdříve byly zničeny osady, pole ve vnitrozemí byla opuštěna a lidé našli nová útočiště v jeskyních. Právě tehdy se značně zvýšila výroba kopí s hroty z obsidiánu, sopečného skla. Čeho se obávali zdejší obyvatelé?

Proč domorodci na Velikonočním ostrově nakonec úplně vymřeli?

Kdo postaví větší sochu

Velikonoční ostrov je malý, dá se obejít během jednoho dne. Na délku měří pouhých 24 kilometrů. V době největšího rozmachu kolem roku 1550 na ostrově žilo zhruba 12 000 lidí.

Přestože zde bylo čím dál méně dřeva, tesání, transportování a stavění soch dále pokračovalo zrychleným tempem. Sochy byly větší a větší, až se nakonec nedaly k pobřeží ani dopravit. V tomto nesmyslném chování hrála nejspíš hlavní úlohu řevnivost mezi klany.

Hladomor, kanibalismus a smrt

Kolem roku 1600 pak ostrované zničili veškeré lesy na ostrově. Kdysi úrodná půda se sesouvala a ztrácela kvůli erozi. Nebylo z čeho stavět domy, na čem vařit. Studny a potoky vysychaly. Lidé vyhubili veškeré ostrovní ptáky.

Bez lýka ze stromů nemohli ani plést rybářské sítě. Začali žít v jeskyních a kamenných chýších vyhrabaných do svahů. Přišel hladomor, válka klanů, kanibalismus a všudypřítomná smrt.

„Hlinění“ strážci ostrova

Když 5. dubna 1722 dorazila k dosud neznámému ostrovu flotila 3 lodí vedená holandským admirálem Jacobem Roggeveenem (1659–1729) žilo tu zhruba 3000 domorodců, kteří se již vzpamatovávali z nejhoršího.

Války pominuly, přeživší začali budovat nové osady a začali zde opět růst i stromy. Příchod bělochů ale přinesl další katastrofy: většinu obyvatelstva zdecimovaly epidemie tuberkulózy, neštovic a syfilidy. Zbytek pochytali otrokáři.

Konec idyly

Dnes je ostrov pokrytý pouze travnatou plání. Všechny původní druhy stromů jsou vyhynulé, vyhubeny byly i všechny druhy zdejších pozemních ptáků. Přetrvaly pouze unikátní sochy moai, kamenní svědkové všech dávných tragédií ostrova Rapa Nui, dříve ráje na Zemi.