Překážejí, zapomínáme je a někdy se mohou proměnit ve zbraň, ať už náhodou, či cíleně. Ale bez nich bychom se neobešli.

Mnoho starověkých civilizací používá ochranu před sluncem dlouho před počátkem našeho letopočtu. Nejprve jde o výsadu důležitých osob: slunečníky jsou obvykle velké a nad hlavami autorit je drží sluhové.

Například v Egyptě mají podobu vějíře z palmových listů nebo barevných per upevněných na dlouhé rukojeti. Ještě dříve se předměty sloužící jako deštník i slunečník objevuji v Číně a tvrdí se, že právě zde byly vynalezeny.

V 1. století našeho letopočtu se tamní historické záznamy zmiňují o skládací ochraně obřadního čtyřkolového kočáru, která má ohebné klouby, umožňující vysouvání a zasouvání.

Staroindická legenda pro změnu vypráví příběh o zručném střelci z luku a jeho manželce, která vždy přinese vystřelené šípy zpět svému choti. Jednou jí to trvá celý den a přičítá to slunečnímu žáru.

Rozzlobený lukostřelec namíří šíp na Slunce, které prosí o milost a nabídne jeho ženě slunečník.

Je to moc zženštilé…

Znají je i na Blízkém východě nebo v Mezoamerice a ani Evropa není výjimkou. Staří Řekové považují za komické, pokud se takto před sluncem chrání muži. Římané je používají v upravené podobě i k ochraně před deštěm.

S pádem Římské říše jsou deštník a slunečník v Evropě na několik dalších století z velké části zapomenuty. Později jsou poznávacím znakem pro duchovenstvo a objevují se i na některých náboženských obrazech.

Přibližně v polovině 17. století se užívání těchto vychytávek rozšíří i do Francie a Anglie a o století později je jejich používání běžné v celé Evropě.

V 19. století překročí oceán: roku 1828 je založena první společnost pro výrobu deštníků a slunečníků v USA. Jejím majitelem je německý přistěhovalec, který si všimne nedostatku na americkém trhu.

Deštníky brzy převáží nad slunečníky a jejich konstrukce i potah projdou četnými vylepšeními až k moderním typům, jaké známe dnes.

Který je nejlepší?

Skládací deštník je patentován ve 20. letech 20. století. Hitem letních olympijských her v Tokiu v roce 1964 se stanou průhledné deštníky. Později se přidají i deštníky a slunečníky v podobě klobouků a design se stále vyvíjí.

Patentové úřady čelí už několik desetiletí náporu. Koumáci přicházejí se smělými vynálezy, od deštníků do bouřky až po modely odolávající vichřici.

Většina celosvětové produkce je dnes soustředěna do Číny. Mimochodem, slunečníky jsou v minulých dobách vděčným námětem pro malíře.

K nejslavnějším obrazům, na kterých je můžeme vidět, patří například Slunečník, jehož autorem je španělský umělec Francisco Goya (1746–1828) nebo Žena se slunečníkem od francouzského malíře Édouarda Maneta (1832–1883) či Deštníky, které namaloval jeho krajan Pierre-Auguste Renoir (1841–1919).

A legendární jsou i filmové deštníky, ať už v pohádce o Mary Poppins nebo třeba ve filmovém muzikálu Zpívání v dešti (1952).