Starají se o zábavu, dohlížejí na královské děti, při plesech slouží jako živé dekorace, na obrazech vedle nich skvěle vyniká majestátnost jejich pána. Mít u dvora houf trpaslíků patří k módě již od dob renesance. Španělský král Filip IV. jich zaměstnává přinejmenším 110.

Kromě trpaslíků působí ve službách Filipa IV. (1605–1665) i výtečný barokní malíř Diego Velázquez (1599–1660).

„Jsem zdrcen,“ napíše sice španělský král po jeho smrti, pravdou ovšem je, že se za svého života Velázquez příliš velké úctě u dvora netěšil. Na malíře se v Madridu v průběhu 17. století stále ještě více pohlíží jako na řemeslníky než na umělce.

Aby se uživil, musí Velázquez přijímat nejrůznější dvorské funkce, které s malováním zrovna příliš nesouvisejí…

Vztah nejsrdečnější solidarity

Během 37 let, které v blízkosti španělské královské rodiny stráví, namaluje řadu obrazů jejích členů. Své skutečné portrétní umění však předvádí na desítce pláten zachycujících dvorní trpaslíky.

Jde o zcela unikátní kolekci (většina těchto obrazů se dnes nachází v madridském Pradu), neboť právě tito lidé se na obrazech vyskytují samostatně jen zřídka. Obvykle slouží jako „doplněk“ svých pánů.

„Měl k nim zvlášť osobní vztah – vztah nejsrdečnější solidarity,“ vysvětluje současný historik umění Jaromír Zemina důvody, proč je Velázquez maluje v takové míře.

Všichni jsou si rovni

Sám malíř si uvědomuje, že i na něj šlechtici u dvora hledí skrz prsty. Také on je vnímán jako kuriozita. Podobnost svého údělu s dvorními trpaslíky vyjádří i na obraze Dvorní dámy (Las Meninas).

V popředí na něm stojí dvě postavy trpaslíků – Němky Marie Bárboly a Itala Nicolasita de Pertusato. Maria se z obrazu dívá stejným směrem jako sám malíř, který se na něm rovněž zvečnil.

„Jestliže ze všech vypodobněných osob trpaslíky umístil do nejintenzivnějšího světla a nejblíže k nám divákům, chtěl asi vyjádřit přesvědčení, že před Bohem jsou si všichni rovni…,“ interpertuje dílo Zemina.