Baletky si každý představuje jako éterické tanečnice, ladně plující na vlnách podmanivých melodií. Rozhodně ne tak, jak je v 70. letech 19. století maluje Edgar Degas.
Když v roce 1870 končí prusko-francouzská válka, vrací se domů i malíř Edgar Degas (1834–1917), sloužící u dělostřelectva.
Vrhá se do víru pařížského života a zamiluje si Operu, kde ho nefascinují jen nablýskaná představení krásných tanečnic, ale i temné, zaprášené, chaotické zákulisí. Je posedlý hledáním nového.
K oficiálnímu umění a jeho klasickým tématům má odpor, ale také nesdílí posedlost impresionistů přirozeným světlem a odmítá se se stojanem courat krajinou. Vyhovuje mu malovat v ateliéru a věnovat se námětům běžného života.
Láká ho svět dostihů a kaváren, fascinuje prostředí tanečních škol, kde se učí tančit holčičky a dospívající dívky, kterým v Paříži nikdo neřekne jinak než Myšky.
V roce 1873 začne pravidelně navštěvovat zkušební sál baletního souboru staré opery v Peletierově ulici. Právě tady nachází své životní téma. Pořizuje stovky náčrtů tanečnic, které však nemaluje obvyklým způsobem jako idealizované krásky v ladných pohybech.
Dokonalým shrnutím toho, co vidí a maluje, se stává právě Baletní třída, na kterém začne pracovat v roce 1874. Ukazuje studentky baletu, které poslouchají výklad postaršího učitele a přitom se protahují, škrábou, odpočívají a zívají.
Typickým je tu také dojem bezprostřednosti, jako by Degas zachytil scénu, kterou opravdu viděl. Ve skutečnosti jde o promyšlenou kompozici, pro kterou si modelky zve do ateliéru jednotlivě.
