Není mnoho cestovatelů s českými kořeny, kteří by se zapsali do historie tak jako Emil Holub. Původem lékař se proslavil po celém světě, ale ani tak nenašel ve své domovině úplné pochopení. Jaké nástrahy provázely Holuba na jeho cestách?
Jeden z našich nejslavnějších cestovatelů se narodil v roce 1847 v Holicích do rodiny lékaře Františka Holuba a jeho manželky Anny. Už jako malý se zajímal o cestování, zvláště když se mu ve 13 letech dostala do ruky kniha skotského misionáře a cestovatele Davida Livingstona. První ročník studoval na německém reálném gymnáziu v Praze, další studia absolvoval v Žatci, kde maturoval v roce 1866. Už v těchto mladých letech se hodně zajímal o přírodní vědy, kartografii a archeologii. Jeho rodiče ale měli podmínku, že musí vystudovat medicínu. Proto na přání otce vystudoval lékařskou fakultu na Karlo-Ferdinandově univerzitě.
Bez peněz na cestu
Srdce ho stále táhlo do neznámých končin, přidal si tedy ještě ke studiu zeměpis, zeměměřičství, a prozíravě také kreslení. A zřejmě už tehdy tušil, jak se mu povolání lékaře bude na cestách hodit. V kapse měl ale jen malý obnos peněz, proto se ho v roce 1872 rozhodl podpořit Vojtěch Náprstek. A tak se Emil Holub vypravil na svou první cestu do jižní Afriky. Vyplul z anglického Southamptonu a po krátkém mezipřistání v Kapském Městě se 8. července 1872 vylodil v Port Elizabeth.
Lékař na diamantových polích
Zde ho přijal rakouský konzul Viktor Adler, který mu vyjednal lékařskou práci v evropských rodinách. Holub se ale za krátkou dobu přemístil do města Dutoitspan, kde začal pracovat jako lékař na diamantových polích. Léčil burské usedlíky. Za našetřené peníze pak po osmi měsících konečně zamířil z jihu kontinentu do jeho nitra. Během svého sedmiletého pobytu podnikl tyto výpravy celkem tři.
Vzácný materiál
Už v březnu 1873 se přidal ke konvoji místních lovců na dvouměsíční cestu do nitra africké divočiny, kde získal drahocenné zkušenosti s domorodým bečuánským kmenem. Tyto cesty nesly honosné označení „vědecké safari“, jednalo se ale o pouhý lov pro zábavu. Během této mise se seznamoval s africkou přírodou a vše, co vypozoroval, si pečlivě zapisoval a zakresloval do svého deníku. V té době sestavil první přírodovědnou sbírku, jež ve dvaceti bednách odeslal Vojtěchu Náprstkovi do Prahy. K významným nálezům patří hlavně „křovácké rytiny“. Ty Holub nejen obkreslil, ale také vylámal ze skal.
Mapa podle kompasu
V listopadu 1873 pak prozkoumal východní okraj pouště Kalahari a dostal se až do Šošongu, centra kmene Bamangwantů. Při této expedici zakreslil pouze za pomoci kompasu velmi podrobnou mapu Viktoriiných vodopádů. Tímto počinem se zapsal do cestovatelské historie. Při průzkumu Viktoriiných vodopádů se spřátelil s králem kmene Loziů, který se jmenoval Sipope.
Smrtelná cesta po řece
Krutý tyran si českého cestovatele velmi oblíbil a poskytl mu prostředky a materiál pro nebezpečnou plavbu po řece Zambezi. Ta ale skončila velmi nešťastně, neboť Holub i se svým domorodým doprovodem ztroskotal v peřejích. Bohužel se s touto nehodou se utopily i jeho sbírky, řada cestovních deníků, ale také několik domorodých veslařů. Po tomto nebezpečném zážitku se rozhodl vrátit domů. Do Prahy dorazil 18. října 1879.
Úspěch i za hranicemi
Holub začal na území Rakouska-Uherska přednášet a velmi aktivně publikoval. Seznamoval veřejnost se svými cestovatelskými zážitky, s jihoafrickou přírodou, kulturou domorodců, ale také svým odlišným pohledem na africkou zemi. Výsledkem se stala kniha Sedm let v jižní Africe a dočkala se uznání i u světoznámého přírodovědce Darwina. Česká společnost ale jeho cestovatelské úspěchy příliš nadšeně nepřijala.
Africká svatební cesta
Pro svoji druhou cestu do Afriky ale přece jen získal podporu u veřejnosti, a dokonce i u císařského dvora. V té době za ním přišla mladá Růžena Hofová, která ho poprosila o to, aby ji na příští cestu vzal s sebou. O čtyři roky později se konala svatba. Po ní zamířil manželský pár opět do Afriky. Měli jasný plán: dostat se z jihoafrického Kapského Města napříč celou Afrikou k severu, až do Káhiry. V případě komplikací se pak měli obrátit k východu k pobřeží Indického oceánu. Ve skupině kromě domorodých průvodců šli také další dva Češi, tři Rakušané a jeden Maďar. Na cestu do Kapského Města vypluli 22. listopadu 1883.
Na cestě číhá smrt
Holubova manželka Růžena ale nebyla pouhým členem expedice. Velmi rychle se naučila místní jazyky, zvládala i dlouhé pochody divokým terénem, střílení, ale i vaření z toho, co místní příroda nabízela. Výpravu stíhalo jedno neštěstí za druhým včetně úmrtí několika jejich členů. Josef Špíral a Karel Bukač se nakazili malárií a zemřeli nedaleko Viktoriiných vodopádů. Pošli také tažní voli, kteří sežrali jedovaté rostliny – expedice tak byla odkázána na služby ne příliš spolehlivých domorodých nosičů.
První Evropané
Další člen výpravy, Antonín Halouska, rovněž velmi vážně onemocněl a musel se vrátit domů. Emil Holub byl ale i tak prvním Evropanem, který toto území navštívil. Dne 2. srpna 1886 bojovníci kmene Mašukulumbů přepadli Holubův tábor a zabili dalšího člena skupiny, Osvalda Söllnera. Domorodci také ukradli podstatnou část zásob, vybavení, a zničili i část sbírek a deníkové záznamy. Tím tragédie nekončily, Ignáce Leeba napadl levhart a Holub, stejně jako jeho žena, onemocněli malárií. Výprava se přesunula na území kmene Tongů, odkud to bylo do civilizace blíž. Na konci září roku 1887 se Holubovi vrátili do Čech.
Velké výstavy i pád
Po svém návratu Emil Holub představil sbírku etnografických a přírodovědných exponátů, kterým se dostalo ocenění ve vědeckých kruzích v celé Evropě. A také vydal další knihu Druhá cesta po Africe – Z Kapského Města do země Mašukulumbů. Uspořádal dvě velké výstavy, v Praze a ve Vídni, které zhlédlo neuvěřitelných 190 000 lidí. Kvůli nízkému vstupnému ale skončily obě výstavy velkou finanční ztrátou.
Třetí výprava už neproběhla
I přesto, že dal dohromady tak unikátní sbírku, se mu doma bohužel nepodařilo získat adekvátní prostory, kde by ji mohl vystavit. Proto ji musel nakonec rozprodat nebo darovat evropským muzeím, vědeckým institucím a školám. V dalších letech žil a přednášel ve Spojených státech. Stále dostával nové nabídky dalších velmocí, které chtěly českého cestovatele angažovat pro nové výpravy. Všechny ale odmítal. I přesto měl naplánovanou poslední cestu do Belgického Konga. Tu už ale nikdy neuskutečnil. Dne 21. února 1901 zemřel ve věku 54 let ve Vídni a stal se, stejně jako jeho vzor David Livingstone, cestovatelskou legendou. Inspiroval další generace objevitelů, výzkumníků a dobrodruhů.
Facebook
Twitter
RSS