Více než 40 fontán, dvě fóra, kryté tržiště, řada svatyní nebo divadel. V roce 79 n. l. žije v Pompejích zhruba 10 000 obyvatel. Daří se tu obchodníkům či barvířům. Stačí ale pár desítek hodin a s prosperujícím římským městem bude amen.

Země se již několikátý den otřásá. Lidé v Kampánii jsou na to ale zvyklí a nenechávají se vyvést z klidu. 24. srpna roku 79 n. l. ráno obyvatele Pompejí ohluší mohutné dunění. Po něm se rozhostí nezvyklé ticho, které vzápětí vystřídají výkřiky úlevy.

Místní uvěří, že už nic horšího je potkat nemůže. Jde však jen o klid před bouří.

Peklo na obzoru

Na odvrácené straně Vesuvu, na niž obyvatelé Pompejí nevidí, se již sopečné magma dere na povrch. Kolem poledne sopka doslova exploduje. Z vulkánu se valí mrak jedovatých plynů, sopečného popela a kusů hornin. Dosáhne výšky kolem 20 kilometrů.

Z Misena, vzdáleného přes Neapolský záliv 30 kilometrů od Vesuvu, sleduje děsivé divadlo budoucí spisovatel Plinius Mladší (61–asi 113).

Se svou matkou narychlo opouští domov, zatímco se jeho strýc Plinius Starší (23–79) jako velitel římské flotily vydává na pomoc přátelům ve Stabiích.

Bohové nejsou

„Bylo slyšet naříkání žen, vřeštění dětí, křik mužů… Mnoho lidí vztahovalo ruce k bohům, ale ještě více bylo těch, kdo tvrdili, že už žádní bohové nejsou,“ líčí Plinius Mladší prožité hrůzy. Výbuch Vesuvu pokrývá okolí silnou vrstvou popela.

Toho, kdo pod ním ještě není pohřben, zahubí mrak jedovatých plynů, který se na Pompeje snáší časně ráno 25. srpna.