Rok 1856. Fotografie je stále tak nová, že se ještě nerozhodla, jestli bude uměním nebo jen technickou pomůckou. Pak přišel doktor Duchenne a aniž to plánoval, udělal z ní obojí.
Fotografie se sice bouřlivě vyvíjí a s každým vylepšením proniká do dalších oborů, medicína se však zatím brání. Dává přednost osvědčeným ilustracím. „Funguje to už od renesance, tak proč to měnit,“ tvrdí doktoři.
Francouz Guillaume Duchenne de Boulogne (1806−1875) si to nemyslí. Není sice první, který s fotografií na poli medicíny experimentuje, ale je první, kdo s novým médiem pracuje vědecky a navíc na vysoké umělecké úrovni.
Po důkladném studiu u předních pařížských fotografů se pustí do práce.
Pro studii univerzálně srozumitelným výrazů obličeje vyjadřujících základní emoce jako je radost, strach, údiv, zklamání, úlek a pobavení, má k dispozici pět osob, pracuje však hlavně se starým ševcem. „Je starý, ošklivý a navíc poněkud duševně zaostalý.
Trpí však částečnou necitlivostí v oblasti hlavy, což mi umožňuje bezbolestné použití proudu,“ píše. Vyvolává totiž odpovídající grimasy pomocí elektrod přikládaných k jednotlivým obličejovým svalům.
Zvýraznit grimasy pomáhá nejen jeho vyzáblost, ale také pečlivé nasvícení. Vytvoří téměř 100 fotografií, které jsou dnes považovány za umělecké dílo, i když to nebylo jeho záměrem. Chtěl být uznán jako vědec, což se mu bohužel nepodaří.
Jeho fotografie jsou sice vydány knižně, nevzbudí však u kolegů téměř žádný zájem a Duchenne se vysněného uznání nedočká. To přijde až dlouho po jeho smrti.
