Kalendář hlásí čtvrtek 19. září 1991 a německý horolezec Helmut Simon se svou ženou Erikou objeví v Ötztalských Alpách lidské tělo zamrzlé v ledu! Ostatky putují do Innsbrucku, kde zjistí, že záhadný muž zemřel před více než 5000 let!

Tělo je později převezeno do archeologického muzea v jihotyrolském Bolzanu, kde vědci pátrají dál. Muž podle místa nálezu dostane jméno Ötzi, říká se mu ale také ledovcový muž či Homo tyrolensis.

Zemi obývá přibližně mezi lety 3400–3100 př. n. l., v období eneolitu neboli době měděné. Má hnědé oči a tmavé vlasy, za svého života měří přibližně 160 centimetrů a váží kolem 50 kilogramů.

Jeho zručně ušitý oděv se skládá z kůže několika zvířat, na cestách v ruce třímá měděnou sekeru s tisovým topůrkem a pazourkový nůž. Roku 2001 se vědcům konečně podaří vypátrat příčinu smrti – Ötzi umírá poté, co je zezadu zasažen šípem, který mu přetne tepnu. V té době je mu něco mezi 40 a 46 lety, což je na jeho dobu poměrně dost.

Ovládne základy

Na konci léta roku 2006 se v Bolzanu koná týdenní konference, během které přední experti představí svůj nejnovější objev.

Za základě CT scanů se jim podaří rekonstruovat podobu Ötziho kompletního hlasového ústrojí, hrdla a úst, a díky tomu následně digitálně napodobí jeho hlas! Respektive tedy jeho výslovnost italských samohlásek.

„Se dvěma měřeními jsme určili délku hlasivek a hrtanu, což nám umožnilo vytvořit poměrně přesný hlas mumie,“ informuje laryngolog Rolando Füstös, který stojí v čele výzkumu. Jistá odchylka v případě analýzy tak starého subjektu ale existuje.

„Nedokážeme říci, jestli jsme dokázali původní Ötziho hlas rekonstruovat zcela přesně, chybí nám k tomu některé zásadní informace,“ dodává.

Vědci se však shodnou na tom, že frekvence hlasu se pohybuje v rozmezí 100–150 Hz, což je velmi podobné hlasu dnešního dospělého muže.

Snad se ještě rozmluví

Než však vědci dojdou k tak stěžejnímu objevu, je třeba překonat několik překážek. „Museli jsme si poradit s Ötziho polohou, paže mu zakrývala krk,“ vysvětluje otorinolaryngolog Francesco Avanzini.

„To je pro naši práci ta nejhorší poloha, jakou si dovedete představit,“ vzpomíná. Díky pokročilé technologii se jim však podaří paži posunout, lebku dostat do vzpřímené polohy, opravit krční obratle a jazylku (kost v krku, na níž je zavěšen hrtan).

Pro výzkum by údajně bylo vhodnější snímkování pomocí magnetické resonance, její použití ale kvůli křehkosti Ötziho těla zavrhli. Dosažené výsledky budou alespoň použity jako podklad pro další, komplexnější výzkumy, do kterých jsou vkládány velké naděje.