Lidé v paleolitu ho používají k vytváření jeskynních maleb, starověcí mudrci jím zaznamenávají na pergamenové svitky své poznatky a myšlenky, a svým způsobem ho využívají i současné elektronické knihy.

Inkoust není jen jeden, neboť každá doba i kout světa má svůj, odpovídající jeho potřebám.

V Egyptě se prokazatelně používá už 3000 let př. n. l. Jeho základem jsou snadno dostupné saze z lamp, olej a pryskyřice nebo vaječné bílky. Uchovává se vysušený a vylisovaný do tvrdých tyčinek, které se před psaním opět zkapalní.

Používá se od Číny přes Koreu až po Indii, jsou jím psány buddhistické svitky i čínská kaligrafie, v polovině 17. století se začne dovážet i do Evropy a v sofistikovanější podobě je dokonce dodnes oblíbený mezi umělci.

Smrt za fialovou

Odnepaměti se experimentuje také s barvami. Mayové tak dají světu kolem roku 300 Mayskou modř, zářivý azurově zbarvený inkoust tvořený směsí indiga z rostliny añil a hydratovaného křemičitanu hořečnatého.

Starověký Řím přidá sépiovou inkoustem vyráběným ze sušeného obsahu váčků umístěných mezi žábrami sépií a dalších hlavonožců. Středověk dodá zlatavý nádech inkoustem vyrobeným reakcí sulfidu arsenitého se rtutí. S barvami to ovšem není jen tak.

Při použití některých totiž může jít o krk. Například byzantský zákon z 5. století říká, že pouze císař může psát fialovým inkoustem, kdokoli jiný, kdo by to zkusil, bude odsouzen k smrti!

Inkoust, který rezaví

V Evropě je po staletí jedním z nejpoužívanějších tzv. duběnkový inkoust, vytvořený přibližně před 1600 lety ze solí železa, taninů z rostlinných zdrojů, zejména duběnek, a zahušťovadla.

Při psaní je sice modročerný, časem však „rezaví“ a vybledne do matně hnědé. Používá se až do 19. století, přitom už v 15. století je třeba vynalézt zcela nový inkoust.

Na scénu totiž vstupuje Johannes Gutenberg (1400–1468) s knihtiskem a tiskařský lis vyžaduje inkoust, který z liter nestéká a při tisku se nerozmazává.

Výsledkem dlouhého experimentování je olejovitý, laku podobný inkoust vyrobený ze sazí, terpentýnu a oleje z vlašských ořechů.

Volby s barevnými prsty

Doslova inkoustový boom nastává v 19. století s rozvojem moderní chemie, která umožňuje vytvářet nejen inkousty všech možných barev, ale také vlastností.

V roce 1856 se objeví železogalový inkoust, který se po zaschnutí stává nerozpustným, o 110 let později jsou k dispozici inkousty pro tiskárny. Ty vyžadují volnou mísitelnost a extrémně rychlé schnutí.

Od roku 1962 také existuje inkoust vytvořený Národní fyzikální laboratoří v Dillí. Ten každý rok zůstává na prstech miliardy indických voličů, aby zabránil volebním podvodům.

Jakmile je totiž nanesen, stává se nesmazatelným a „drží“, dokud obarvené kožní buňky neodpadnou.