Nad způsobem, jak spolehlivě rozpoznat pravdu od smyšlenky, si lidstvo láme hlavu od nepaměti. V současnosti je k tomuto účelu využíván detektor lži, vlastně polygraf, jak zní jeho oficiální název.

Je založen na měření projevů nervozity. Zaznamenává změny v dýchání, srdečním pulzu, krevním tlaku a pocení. Modernější zařízení hlídá i změny hlasu nebo pohyb zorniček. Takovými způsoby totiž může organismus reagovat na lež.

V podstatě jde o to, že člověk, který lže a tento fakt si uvědomuje, se dostává do stresu.

Jenže takové pocity (tedy strach či úzkost) může u vyslýchaného vyvolat už jen samotné dotazování vyšetřovatelů, případně obavy, že ho přístroj omylem „usvědčí“, přestože mluví pravdu. A potom se z nevinných stávají vinní.

Já nic, já agent

To je ale pouze jedna z celkem početného hejna much, které se nad polygrafem vznášejí.

Problém pro něj kupříkladu představují patologičtí a ostřílení lháři, psychopati nebo lidi s narušeným vnímáním sociálních interakcí jako jsou sociopati, kteří se při interpretaci nepravdy dokáží chovat a tvářit jako Matka Tereza v nejlepších letech.

Stejně zavádějící jsou odpovědi osob z bezpečnostních služeb, policistů, vojáků a samozřejmě tajných agentů, pro které je práce s vlastními emocemi a tělesnými projevy, stejně jako snaha nedat najevo své skutečné myšlenky, každodenním chlebem.

Agent CIA Aldrich Ames (*1941) dlouhá léta prodává citlivé informace kolegům z KGB, a to přesto, že pravidelně absolvuje polygrafická vyšetření, kterými vždy bez problémů projde.

Au, to bolí!

Zaručených metod, jak podfouknout detektor lži, se za dobu jeho existence vyrojí spousty. Mezi ty nejomílanější patří špendlík v botě, o který se vyslýchaný kupříkladu při obyčejné otázce „Jak se jmenujete?“, píchne.

Bolest způsobí mírný nárůst emocí a odrazí se ve čtení detektoru, jako by říkal lež. V momentě, kdy skutečně zalže, hodnoty na nástroji budou stejné nebo podobné a bude se zdát, že říká pravdu. Podobně by mělo fungovat i kousnutí do jazyka.

Stáhnout půlky a jde se na to!

Floyd „Buzz“ Fay stráví na přelomu 70. a 80. let minulého století několik let ve vězení za vraždu. I proto, že dvakrát neprojde detektorem lži. Fay přesto přísahá, že je nevinný.

Vezme si na pomoc psychologa a s jeho pomocí se postupně vypracuje na odborníka v oblasti polygrafie. Aby dokázal nespolehlivost detektoru lži, dá dohromady seznam rad, jak ho oklamat. Jeho metoda spočívá ve zkreslení tzv.

baseline (běžné chování při mluvení pravdy) už při prvních otázkách a normální chování vyslýchaného tedy nemůže být změřeno správně.

Spoluvězni, které do svého pokusu zapojí, se dle jeho rad v tu chvíli snaží buď intenzivně myslet na nějaký děsivý zážitek, pomalu počítat od sedmi do jedné a funguje i lehká fyzická aktivita, kupříkladu stáhnutí řitního svěrače.

Ve výsledku se polygraf podaří po pouhých 15 minutách instrukcí obelstít hned 23 z 27 Fayových „studentů“. Sám Fay je nakonec po odhalení dalších skutečností osvobozen.