Nelidský řev se odráží od studených stěn staroměstské mučírny. Generální vikář pražského arcibiskupa zde leží natažen za ruce a nohy na skřipci. Vypadá to, že mu musejí každým okamžikem prasknout klouby.

Když vydechne naposledy, královi pacholci jeho tělo svážou do kozelce a shodí do Vltavy.

Mocenské spory mezi pražským arcibiskupstvím a královským dvorem jsou na denním pořádku. Neshody vyvrcholí poté, co arcibiskupův generální vikář Jan z Pomuku (později Jan Nepomucký; kolem r.

1345–1393) zmaří snahu českého krále Václava IV. (1361–1419) zřídit nové biskupství v Kladrubech u Stříbra namísto dosavadního benediktinského kláštera tím, že zde narychlo uzná nového opata.

Václav zuří a na 20. března zve arcibiskupa Jana z Jenštejna (asi 1347–1400) i s jeho doprovodem do domu na Malé Straně.

Drcení i pálení

„Zadržte je!“ vzkřikne Václav, jakmile se Jenštejnova družina objeví ve dveřích. Arcibiskupovi se ještě podaří uniknout, jeho generálnímu vikáři se třemi dalšími muži už však ne. Téhož večera jsou zajatci odvedeni na Pražský hrad a podrobeni výslechu.

Poté je táhnou na staroměstskou radnici, a nakonec do staroměstské rychty, kde je mučírna. Nejkrutěji zacházejí právě s Janem z Pomuku, jehož kromě natahování na skřipec a drcení prstů i pálí do boku a do slabin rozžhavenými pochodněmi.

Brutální podívanou si údajně nenechá ujít Václav IV., který mučení osobně přihlíží a snad i sám přiloží ruku k dílu.

Ducha mu nezlomí

Když je Janovo tělo řádně polámáno, je mu i jeho druhům předložena listina, jíž mají stvrdit, že o tom, jak zde s nimi bylo zacházeno, nic nevyzradí. Všichni nabídku více než rádi přijímají a jeden po druhém podepisují.

Ne tak Jan. Zatvrzelý vikář je proto opět upoután na mučidla a do rána utýrán k smrti. Jeho tělo pak královi pochopové ještě pod rouškou tmy shodí z Kamenného (dnes Karlova) mostu do Vltavy. Až po čtyřech týdnech je naleznou rybáři. Vylovené tělo předají mnichům, kteří je pohřbí.