V době, kdy se na burze nosí výhradně jen kalhoty, je dravá a neústupná. Proto jí na kontě koncem 19. století v poklidu dřímá 50,8 miliardy dnešních dolarů. Touží mít však ještě víc a nejradši nedávat nic. Když si má proto zaplatit za lékařskou péči, raději skončí na vozíku.

Už v kolébce je Henriettě „Hetty“ Robinsonové (1834–1916) bohatě podstrojováno. Vždyť její rodina se živí lovem velryb, které jsou v dřívějších dobách lukrativní záležitostí. Navíc vlastní i početnou flotilu lodí.

Po smrti otce v roce 1865 jí padají do klína dluhopisy i hotovost v hodnotě zhruba 7,5 milionu dolarů. Po tetičce získává třetinu z 2 milionů dolarů.

Jakmile převezme kontrolu nad svým majetkem, už se hrne na burzu, kde mezi testosteronovými makléři vesele obchoduje, investuje i do cenných papírů. Za jediný rok údajně vydělá na 1,25 milionu dolarů. Zajímá se o nemovitosti a železnice.

Píše se rok 1905, když ji deník Seattle Republican vystřelí na 24. příčku žebříčku nejbohatších osob světa. „Nakupujte všechno levně, prodávejte draze, jednejte hospodárně, chytře a vytrvale,“ prohlašuje.

To je ona. Čarodějnice!

Podobně dravá a nekompromisní je i ve vztahu s Edwardem Henrym Greenem. Jestli si někdy obchodník a milionář z Bostonu myslel, že dosáhne na Hettino jmění, má smůlu.

Ta ho totiž ještě před veselkou, která se odehraje roku 1867, přiměje, aby se vzdal veškerých nároků. Právě její hamižnost jí vyslouží přezdívku „čarodějnice“.

S dcerou a synem totiž žije po levných ubytováních, když má utratit byť jen jediný dolar, raději si to 10krát rozmyslí. Klidně i celý den hledá po domě novinovou známku v hodnotě dvou centů, jen aby nemusela utrácet za novou.

Novinové plátky plní zejména její neochota zaplatit za léčbu nohy jejího syna, který se zraní při sáňkování. Jediné místo, kde jej nechává ošetřit, jsou charitativní kliniky. Tam ale chlapci nepomohou a nohu musí amputovat.

Od té doby je odkázaný na korkovou protézu. Rojí se i spekulace, že namísto vařiče používá radiátor, spodní prádlo nosí tak dlouho, dokud se na ní nerozpadne. Další kusy jejího oblečení jsou jen ošuntělé, záplatované hadry. Po smrti manžela zásadně černé barvy.

Chromá a senilní

I když si tyká s čísly a různými finančními skulinkami, stále žije v jakémsi technologickém pravěku. Rozvoj dopravy jí z praktického hlediska nic neříká, podle vlastních slov:

„Ježíš také nepotřeboval auto, aby se dostal do Jeruzaléma.“ Stejně nevalně je na tom v pozdějším věku i se zdravím. Bojuje s kýlou, operaci za „pouhých“ 150 dolarů však odmítá a končí na kolečkovém křesle. Kromě toho jí s přibývajícím věkem stagnuje rozum.

Když se jí proto po večeři s představiteli Chemical Bank udělá nevolno, křičí do světa, že se ji finančníci pokusili otrávit. Nedlouho na to ale půjčí 1,5 milionu dolarů jistému spekulantovi, kterého si v pomatení smyslů splete se senátorem.

Údajně ji zmatou shodná jména. Nakonec všechny její pravomoci přebírá syn Edward (1868–1936) a o matku se stará až do její smrti v roce 1916.