Čínský národ na svůj věhlasný nástroj poprvé sáhne pravděpodobně již před 4 000–5 000 lety. V té době ale zatím patří spíš do kuchyně než na jídelní stůl, dokonale se totiž hodí k vytahování potravin z vařící se vody či rozpáleného oleje.

Jedna stará čínská pověst vypráví příběh o jistém vojenském veliteli jménem Ta Jü, který si během výpravy na chvíli odpočine a do kotlíku dá vařit maso.

Vzápětí si však uvědomí, že nemá nic, čím by ho mohl vytáhnout ven – ruce by si opařil a nemá čas čekat, až vychladne. Uřízne proto ze stromu dvě větvičky, kterými maso z rozžhaveného kotle vytáhne a sní. Ostatní muže jeho vynalézavost osloví a začnou ho napodobovat.

Proslaví je nouze

Součástí prostřených stolů se ale hůlky stávají až mezi 5. a 4. stoletím př. n. l., kdy v zemi dochází k prudkému nárůstu populace. Surovin je málo a kuchaři se navíc musejí naučit šetřit penězi.

Začnou proto potraviny krájet na menší kousky, které se rychleji uvaří a jejich příprava tak spotřebuje méně energie. Díky malým kouskům na talíři se nože postupně stanou zbytečnými nástroji, protože už není co krájet.

Na tom má jisté zásluhy i čínský filozof Konfucius (asi 551–479 př. n. l.), který je jakožto vegetarián toho názoru, že nože u stolu zbytečně evokují jatka a smrt.

Prim mezi příbory tak postupně získávají hůlky a během následujících staletí se rozšíří i do dalších asijských zemí, především Japonska, Koreje a Vietnamu.

Ne všichni jsou si rovni

Brzy se po celé Asii začínají vyrábět ve velkém.

Kvůli společenským rozdílům se využívá rozličných materiálů – nižší vrstvy obyvatel používají bambusové nebo dřevěné, zatímco ty bohatší si mohou dopřát kvalitnější ze slonoviny, nefritu, korálu, achátu nebo mosazi.

Ti nejvýše postavení jedinci, tedy panovníci a aristokraté, hodují s hůlkami stříbrnými, protože ty dokážou odhalit zradu. Jak je to možné? V té době se totiž věří, že stříbro zčerná, pokud přijde do kontaktu s pokrmem otráveným kyanidem či arsenem.

Tato myšlenka bohužel vede ke zbytečným nedorozuměním, jelikož stříbro v reakci na jed barvu nemění. Zato například ve styku s obyčejným česnekem či cibulí, které obsahují sulfan (neboli sirovodík), se tak v některých případech stát může.

V dobrém i ve zlém

Roku 1878 jsou Japonci první, kdo přichází s dnes již běžnými jídelními hůlkami na jedno použití.

Ty jsou sice pro spoustu restaurací praktické, ochránci přírody však zrovna nejásají –některé zdroje uvádějí, že v Číně na jejich výrobu každoročně padne na 4 miliony stromů.

Originální využití pro ně najdou firmy, které chtějí otestovat zručnost potenciálních zaměstnanců – uchazeči o práci mají za úkol pomocí hůlek třídit malé korálky nebo navléknout jehlu na nit.

Podle některých vědců může pravidelné používání hůlek dokonce přispívat ke zlepšení paměti. Jiní si zase pohrávají s myšlenkou, že může způsobit artrózu rukou – při manipulaci s hůlkami se totiž v ruce pohybuje přes 30 kloubů a až na 50 svalů.