Hračka, která baví svět už tisíce let, je stejně návyková jako jednoduchá. V základní variantě ji tvoří jen dva spojené disky a provázek. Zbytek je gravitace, setrvačnost a gyroskopický efekt.

Jojo najdete na kresbách ze starého Egypta, v Číně i Indii.

A už 500 let před naším letopočtem je oblíbenou hračkou dětí v antickém Řecku, jak dokazují malby i archeologické nálezy disků ze dřeva, kovu a malované terakoty (pálená hlína), uložených například do dětských hrobů.

Podle některých zdrojů je pro Řeky té doby dokonce určitým symbolem dětství, který mladí při vstupu do dospělého života obětují bohům. Ani později se jojo neztratí, ačkoli zpráv o jeho existenci je jako šafránu.

Prokazuje ji například holandská dlaždice z doby kolem roku 1640, na níž je chlapec prohánějící jojo.

Do emigrace vždy s jojem

O 150 let později je prokazatelně oblíbenou kratochvílí francouzské šlechty, pro kterou je natolik osobní, že si ho s sebou odnáší do emigrace, když prchá před Francouzskou revolucí. A neplatí to jen pro děti.

„Je zajímavé, že na většině kreseb z této doby si s ním hrají dospělí,“ říká americký sběratel a spisovatel Lucky Meisenheimer (*1957).

Zálibu v hračce (byť se jí tehdy ještě neříká jojo, ale bandalore nebo l’emigrette) brzy nacházejí vedle šlechty i obyčejní Francouzi. Malí i ti velcí. Čas si s ním před bitvou krátí dokonce i Napoleonovi či Lafayettovi vojáci.

Hotelový sluha má nápad

Kdy se poprvé objeví v Americe, není jasné.

Každopádně v roce 1866 si je nechávají patentovat James L. Haven a Charles Hettrick a v roce 1916 o něm, jako o filipínské hračce, píše Scientific American. „V tomto článku je hračka poprvé pojmenována jako jojo,“ upozorňuje Meisenheimer.

Jeho skutečná sláva však přichází až v roce 1928. Tehdy si hotelový sluha, filipínský imigrant Pedro Flores (1896–1963), s pomocí joja krátí čas polední přestávky. A protože je jeho jojo populární, rozhodne se ho vyrábět.

Zpočátku je to jen prá kusů, ale o rok později už otvírá další dvě továrny, zaměstnává 600 lidí a chrlí 300 000 kusů denně.

Přestože už v roce 1930 prodá prosperující firmu Donaldu Duncanovi (1892–1971), obliba hračky, která trvá dodnes, je jeho zásluha.