Nemoci provázely lidský život od nepaměti. V historii se našlo několik statečných lékařů a badatelů, kteří ve snaze porozumět příčinám zákeřných chorob či na ně objevit lék riskovali vlastní zdraví a někdy i život. Kteří odvážlivci to byli?

John Hunter věřil, že kapavka a syfilis jsou tatáž nemoc

Kdo to byl: skotský lékař, chirurg a patolog

Kdy žil: 1728–1793

Co na sobě testoval: kapavku a syfilitidu

Byl univerzálním lékařem, zabýval se nádory, umělým oplodněním, léčbou neštovic i pohlavních chorob. Je považován za zakladatele moderní patologie. Se zájmem provedl na 14 000 pitev obratlovců, pitval i své pacienty poté, co zemřeli.

Díky pitvám byl schopen potvrdit, či vyvrátit diagnózy své i ostatních lékařů, rozšířit povědomí o příčinách nemocí i o lidské anatomii. Dodnes je uznáván lékaři celého světa, zejména však těmi v Anglii.

Kamarádil s otcem očkování proti neštovicím

Byl osobním lékařem krále Jiřího II. (1683–1760). Zaměřil se na onkologii, popsal skladbu, projevy i šíření nejrůznějších nádorů, rakovinu prsu nevyjímaje. Provedl dokonce i první umělé oplodnění.

Vhodně dokázal léčit také neštovice, a to ještě předtím, než jeho přítel Edward Jenner (1749–1823) proti nim zavedl očkování. Popsal rovněž vnitřní stavbu kostí i jejich výživu, a to včetně zubů. Věnoval se také střevním onemocněním, která byla v jeho době velmi častá.

Armádu decimuje kapavka alias syfilis

Medicínská praxe ho zavedla k armádě, kde se věnoval léčbě střelných poranění a pohlavních chorob. Obojí doslova decimovalo britské vojáky. Měl odvážnou teorii, podle které představovaly kapavka a syfilis dvě různé fáze stejné choroby.

Tuto tezi potřeboval dokázat tím, že přenese kapavku z údu nakaženého vojáka na nenakažený úd. Svůj experiment popsal ve spise O léčení chorob venerických z roku 1786.

Opravdu provedl experiment na sobě?

Jak moc názorný byl, tedy zda pokus provedl přímo na sobě, je dodnes sporné. Jeho dílo je psané velmi neutrálně, což je však pochopitelné, protože jeho lékařské ani osobní reputaci by příliš neprospělo, kdyby se k nákaze veřejně přiznal.

V rámci pokusu se u dříve zdravého pacienta za krátkou dobu objevily příznaky kapavky a zanedlouho i syfilitidy. Problémem bylo, že oběma chorobami trpěl už nešťastný voják, od kterého pocházel původní vzorek. Hunter se pak velmi usilovně snažil přijít na to, jak obě choroby vyléčit.

Stubbins Ffirth tvrdil, že žlutá zimnice není nakažlivá, ale způsobuje ji horko

Kdo to byl: americký medik

Kdy žil: 1784–1820

Co na sobě testoval: žlutou zimnici

Roku 1793 zasáhla americkou Pennsylvánii nejhorší epidemie žluté zimnice v historii. Jen v největším městě státu, Filadelfii, zabila na 5 000 lidí, což představovalo asi 10 % tehdejší populace města.

Stubbins Ffirth nastoupil ke studiu medicíny na Pensylvánské univerzitě roku 1801. Ve třetí ročníku se rozhodl začít věnovat zkoumání nemoci, která tak významně zasáhla tuto oblasti.

Příčiny onemocnění nebyly tehdy známé, Ffirth se však domníval, že není nakažlivá, ale způsobuje ji horko a stres. Aby to dokázal, začal experimentovat sám na sobě.

Zvratky nakažených si vtíral do ran

Rozhodl se dostat do přímého kontaktu s tělesnými tekutinami nakažených žlutou zimnicí. Chtěl tím lidi přesvědčit, aby se nebáli o nemocné pečovat. Do řezů na pažích si rozmazával krev, sliny a moč pacientů.

Poté začal inhalovat vzduch vycházející z úst nakažených. Jenže nákaza se u něj neprojevila. Začal proto experimentovat s černými zvratky nemocných. Vtíral si je do ran, jejich výluh si pak kapal do očí. Nakonec je dokonce i pozřel. Přesto neonemocněl.

Za vším hledej komára

Výsledky svých pokusů, při kterých se mu nepodařilo infikovat se žlutou zimnicí, považoval za potvrzení své hypotézy, že nemoc není nakažlivá.

Svá zjištění publikoval ve své diplomové práci v roce 1804. Až později se ukázalo, že vzorky tělních tekutin, které Ffirth pro své pokusy používal, pocházely od pacientů v pozdním stádiu nemoci, kteří tak již nebyli kontaminováni virem.

Objev, že žlutou zimnici přenášejí samičky komárů Aedes aegypti, učinil až roku 1881 kubánský epidemiolog Carlos Finlay (1833–1915).

Giovanni Battista Grassi dokázal, jak se přenášejí škrkavky i malárie

Kdo to byl: italský lékař a parazitolog

Kdy žil: 1854–1925

Co na sobě testoval: škrkavky

Roku 1902 měl získat Nobelovu cenu za práci o malárii, případně se o ni podělit s britským lékařem Ronaldem Rossem (1857–1932), ale nakonec se mu této pocty nedostalo.

A to zejména kvůli objeviteli původce tuberkulózy Robertu Kochovi (1843–1910), který se při hodnocení sporu mezi oběma laureáty vyjádřil ve smyslu, že si Grassi cenu nezaslouží.

Přitom, zatímco Ross popsal přenos malárie pouze mezi ptáky, Ital již dokázal popsat průběh celé nákazy, a to včetně jejího původce, samiček komárů Anopheles claviger.

Položil základy boje se škůdci a parazity

V parazitologii ale dosáhl mnoha jiných úspěchů a prvenství.

Věnoval se studiu blech, objevil nový druh pavouka, který pojmenoval po své manželce, a byl to on, kdo položil základy boje proti škůdcům, když identifikoval nejnebezpečnějšího škůdce vinné révy, hmyz jménem mšička révokaz.

Zkoumal také tasemnice, přičemž u lidské trpasličí tasemnice správně určil, že ke svému vývoji nepotřebuje mezihostitele.

Nakazil se škrkavkami z nebožtíka

Největší hrdinství musel projevit, když chtěl dokázat, jak se do lidského těla dostávají jeho nejběžnější parazité, totiž škrkavky. Při pitvách byli 15 až 20 cm dlouzí dospělci nalézáni v trávicím traktu nebožtíků ve velmi hojném počtu.

Sníst takto velké červy nikdo nemohl a jejich přítomnost ve střevech nevysvětlovala přenos nákazy. Dne 30. srpna 1879 si proto Grassi nechal připravit zvláštní svačinu, vajíčka škrkavek získaná z vnitřností nakaženého nebožtíka.

Za tři týdny se u něj začaly projevovat zdravotní obtíže a ve své stolici nalezl vajíčka škrkavek. Byly jich desítky tisíc.

Frederick Hoelzel testoval limity lidského trávicího ústrojí

Kdo to byl: americký fyziolog německého původu

Kdy žil: 1889–1963

Co na sobě testoval: hladovku

Pocházel z německého Bavorska, ale už jako dítě se s rodiči přestěhoval do Spojených států, kde posléze působil jako dobrovolný fyziolog na Chicagské univerzitě.

Při výzkumných pracích v oblasti lidského trávení vypomáhal jako asistent švédskému fyziologovi Antonovi Julusovi Carlsonovi (1875–1956), a to po téměř 40 let. Za svoji činnost nedostával žádnou mzdu, pouze stravu a ložní prádlo. Mohl také bezplatně žít v malé místnosti za laboratoří.

Jedl piliny, peří, písek i štěrk

K jeho hlavním úkolům patřilo držení různě dlouhého půstu, při kterém pozoroval, že hlad zmizel po pěti dnech, ale slabost, únava a nevolnosti přetrvávaly i nadále. Nejdéle držel půst 41 dní v kuse, ale na výsledku se nic nezměnilo.

Zároveň zkoumal, co všechno je možné bez závažnější újmy na zdraví pozřít, a hlavně za jak dlouho to vyjde z těla ven. Dlouhé dny přežíval na bavlněných tamponech namočených do ovocných šťáv, jedl piliny, peří, drcený korek, prach, písek i štěrk. Zjistil dokonce, že člověk může snadno přežívat na mouce obohacené o celulózu.

Za jak dlouho projde tělem zlatý nuget?

Jedl nekalorickou stravu, jejímž hlavním účelem bylo vyvolání pocitu plného žaludku. Soudil, že lidé zbytečně podléhají honbě za potravou.

Díky jeho neobvyklým experimentům víme, že zatímco štěrk projde zažívacím traktem za 52 hodin, ocelové kuličky až za 80. Zlatému nugetu trvá 22 hodin, než je z těla vyloučen, zatímco bavlněný motouz to zvládne za pouhých 90 minut.

Praktické využití těchto znalostí je však minimální. I přes své extravagantní stravování se Hoelzel dožil 74 let.