Je krásný, slunečný den. Po dvoře pobíhají slepice, na plotě se líně protahuje kočka a ze stáje se občas ozve koňské frkání. Pohledná žena se slamákem na hlavě právě ve stodole dojí krávu. Jakmile dílo dokončí, přiskočí k ní sluha.
Královna přece nebude nosit konve s mlékem, i když jsou z toho nejlepšího porcelánu…
„Život v přírodě je to nejlepší, co může člověka potkat. Žít na vesnici je tak osvobozující,“ prohlašuje francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau (1712–1778). Šlechta si vezme jeho slova k srdci.
Ve druhé polovině 18. století se mezi ní rozmáhá neobvyklá móda – u svých sídel hromadně buduje idealizovaná venkovská stavení. Myšlenka slaví úspěch i u samotné královny Marie Antoinetty (1755–1793).
Chce soukromí
Věčně je lidem ve Versailles na očích, neustále obklopená dvořany, kteří jí pochlebují. Nemá ani chvilku pro sebe.
Chápavý manžel Ludvík XVI. (1754–1793) roku 1774 dává své choti k dispozici zámeček Malý Trianon v zahradách královského paláce, aby měla alespoň občas soukromí.
V jeho blízkosti pak v letech 1783–1788 nechává Marie Antoinetta ve spolupráci s architektem Richardem Miqueem (1728–1794) vystavět malou idealizovanou vesničku.
Vstup do ní mají povolen jen její nejbližší přátelé, kteří si tu po boku královny dosyta užívají kouzel venkovského života.
Zaplatí pod gilotinou
K realitě to má však hodně daleko. Hrábě tu jsou ze stříbra, džbery a žlaby z porcelánu a za prostými zdmi se v domcích skrývá luxus srovnatelný s královských sídlem.
Jakmile zprávy o tomto rozmaru Marie Antoinetty proniknou za ploty její soukromé osady, prostí Francouzi zuří. Až ji budou za revoluce soudit, existence vyumělkované vesničky jí rozhodně nepřidá.
Panovnice skončí pod gilotinou a stejně dopadne i Mique, stavitel Hameau de la Reine (Královniny osady).
