V Paříži už se druhým týdnem jedná o konkrétní podobě mírové smlouvy, která oficiálně ukončí dva a půl roku trvající krymskou válku. Hlavně má ale přistřihnout křidélka rozpínavému Rusku, které ji začalo. To se také stane. Vláda nového cara Alexandra II. začíná potupou.
Na odvody vojáků a jejich ztráty na bojištích kdesi na druhé straně Evropy se britská veřejnost dívá stále neliběji.
V zemi kvůli tomu vypukají protesty, které vedou až k rezignaci ministerského předsedy George Hamiltona-Gordona (1784–1860), a to přesto, že Británie se svými spojenci Francií, Rakouskem, Sardinií nebo Osmanskou říší v krymské válce proti Rusku vítězí.
Na co nejrychlejší ukončení bojů tlačí i Rakousko a rovněž Francie, která na frontu posílá vůbec nejvíce vojáků z celé koalice a také má nejvíce ztrát.
14. března 1856 je nastoleno příměří s tím, že se válčící strany sejdou na kongresu v Paříži a budou jednat o podmínkách ukončení války…
Neutrální moře
Jednání jdou nečekaně rychle a po 12 dnech všechny strany konfliktu podepíšou mírovou dohodu.
Carské Rusko se zaváže uznat celistvost Osmanské říše a její svrchovanost ve Valašsku a Moldavsku, jemuž navíc předá území Besarábie (dnes rozděleno mezi Moldavsko a Ukrajinu).
Hlavně však dojde k dohodě o demilitarizaci Černého moře, a tedy jeho mezinárodní neutralitě.
Právě s přijetím tohoto bodu má největší potíž car Alexandr II. (1818–1881), ale nemá na vybranou – jeho země je na kolenou a válečný konflikt jenom prohloubil její vnitřní krizi.
„Krymská válka propíchla bublinu ruského velmocenského statusu v Evropě a odhalila Západu jeho vojenskou slabost a sociální a politickou zaostalost,“ uvádí americký historik John M. Thompson (1926–2017).
(Zdroj: HISTORY revue)
