Jsou bez sebe jako řídcí, neúplní. Vymknutí z kloubů, prázdní. Bez toho druhého nic neexistuje, obrysy vlastních životů ztrácejí na ostrosti. Jen spolu jsou úplní.
„Svobodný je jenom člověk, v jehož životě je láska,“ poznamená si spisovatel Paolo Coelho (*1947). Ať už patří k nejslavnějším nebo nejkontroverznějším zamilovaným dvojicím, jejich příběhy připomínají červenou knihovnu. I přesto, že mnohdy nemají šťastný konec.
Dvojice, které nevoní manželství
Kdo: George Bernard Shaw (1856–1950) a
Charlotte Payne-Townshendová (1857–1943)
„V životě existují jen dvě tragédie. První je ztratit to, po čem srdce touží, tou druhou, je to získat,“ píše zahloubaný spisovatel George Bernard Shaw. Psaní zbožňuje.
To, jak se papír „prohýbá“ pod tíhou jeho myšlenek, miluje možná ještě víc než ženy, kterým jsou řádky určeny. Stejně tak se vyžívá v proslovech jako takových. Do skutečného donchuána mu však chybí jiskra.
Mladí a nešťastní
Od mala bojuje s nepřízní osudu, když vyrůstá s nepořádnou a chaotickou matkou. Ta nejen že přispěje k Shawově nezájmu o vlastní zevnějšek a okolí, navíc v něm nikdy nevypěstuje lásku k opačnému pohlaví.
Není se co divit, že si raději užívá nezávazné pozornosti. Podobně je na tom také Charlotte, jejíž matka je natolik nesnesitelná potvora, že manžela dožene k předčasné smrti.
I když dívce nakonec spadne do klína slušný majetek, zajímají se o ni muži nejen s dírou v kapse, ale především s mezerami v intelektu.
Podívat se na vztahy novýma očima donutí oba odpůrce až sňatek Sidneyho Jamese Webba (1859–1947) s Marthou Beatrice (1858–1943) roku 1892.
Povedená dvojice
Shaw je v té době už mistrem slova. Daří se mu i na poli divadelní a hudební kritiky. Lichotkami oslňuje na všechny strany, vzhled už také vylepšil. Charlotte, kterou muži doteď nechávají chladnou, začíná kouzlu osobnosti mladého muže pomalu podléhat.
Jejich konverzace mají stále ten správný náboj, vzájemně si ochotně naslouchají. Netrvá dlouho, než se dvojice skutečně zamiluje.
V Charlottiných myšlenkách je navíc George mužem, o kterého by se ráda v budoucnosti starala, což se jí vyplní, když ho při jedné z návštěv najde vyčerpaného a zbědovaného. Hrozí mu dokonce amputace končetiny.
V té chvíli neváhá ani vteřinu a oznamuje, že se stěhují na venkov. Shaw jí zase na oplátku konečně žádá o ruku.
„Včera při projížďce po Henrietta St., Covent Garden, přinutil prudký déšť jednu dámu a jednoho pána, vyhledat úkryt v kanceláři hlavního matrikáře, a ten je ve zmatku té chvíle na místě oddal.“ Originálnější svatební oznámení, které nechává novomanžel otisknout v novinách 2. června 1898, aby člověk pohledal.
Opora je základ!
Od té chvíle je Charlotta svému muži oporou. Učí se psát na stroji, aby mohla jeho rukopisy přepisovat do ušlechtilejší podoby, vyřizuje také korespondenci. Celých devět let je neplacenou sekretářkou a skvělou hostitelkou v jednom.
Často pořádá bujaré večírky, na kterých se mihne například Mark Twain (1835–1910) nebo Auguste Rodin (1840–1917). Shaw se jí ale odvděčí tím, že se stále víc noří do práce, společného času dvojici proto ubývá.
Potřebné péče se Charlottě dostává až v době, kdy ji v pokročilém věku sužují záchvaty revmatismu. Potřeba opory se obrací, při silných záchvatech ji dokonce hraje na klavír nebo zpívá.
Když roku 1943 Charlotte po 45 letech manželství umírá, pociťuje slavný spisovatel, a držitel Nobelovy ceny, silnou citovou vyprahlost. Umírá sám o sedm let později ve věku 94 let.
Zakázaná láska
Kdo: Oscar Wilde (1854–1900) a
Lord Alfred Douglas (1870–1945)
Ve své době je Oscar Wilde protiviktoriánským rebelem. Na večírcích záměrně provokuje svým vzhledem, ať už jde o křiklavě zelenou vázanku nebo krátké kalhoty po kolena. Neváhá ale rozčeřit vody i svými sentimentálně homosexuálními verši.
Rozporuplnými reakcemi společnosti se náramně baví a neváhá využít jediné příležitosti, aby situaci ještě víc přiostřil. Roku 1891 se mu svět obrací vzhůru nohama, když se poprvé setkává s teprve 21letým studentem Alfredem Douglasem.
Mladík vyniká nejen nadpozemskou krásou, ale především jakousi oduševnělou poetičností. Celá idylka má dva malé háčky – Wilde je ženatý a společnost netolerantní.
Utržení ze řetězu
S rostoucím úspěchem děl Vějíř lady Windemerové (1892) a Bezvýznamná žena (1893) ale přestává cítit jakékoli zábrany. Rodinu odsouvá na druhou kolej a čím dál víc se nechává unášet svými homosexuálními požitky.
Místo toho, aby se vydal po cestě úspěchu, kterou mu dvě výše zmíněné hry vydláždí, rozvíjí v letech 1893–1894 bouřlivý vztah s Alfredem. „Jsi mou nejvyšší, božskou touhou, jsi vznešenost a krása sama,“ vyznává se mladíkovi ze svých citů.
Bohužel nezřízeným chováním jen přitahuje pozornost a většina přátel se o něj začíná právem strachovat.
Na tvrdé lavici
Do ožehavého románku nakonec vstupuje Alfredův otec, markýz Queensberry (1844–1900), který po zveřejnění Wildova románu Zelený karafiát (1894) synovi nakazuje, „aby okamžitě přerušil veškeré styky s tím Wildem.“ Mezi dvěma generacemi se rozhoří silná slovní válka.
Pro Alfreda je otec jen „směšně nízký“. Celý spor nakonec vygraduje ve chvíli, kdy Wilde podává na starého pána žalobu pro urážku na cti. Dodnes nikdo neví, proč se k tomuto kroku uchýlí.
Pravděpodobně touží pološíleného maniaka konečně umlčet, a zároveň se svému milému zavděčit. I když ho přátelé přesvědčují, aby raději uprchl, protože nemá šanci soud vyhrát, Wilde je slepý a hluchý.
Konec jedné vášně
Bohužel mají pravdu. Osudným se mu stanou písemná svědectví všech milenců, které Queensberry sesbírá a předloží. Bohémský život musí Wilde z rozhodnutí soudu vyměnit na dva roky za špinavou věznici.
Než přelíčení skončí, stihne soudce vyjádřit lítost nad tím, že nejde o doživotí. Alfred svého milého nejprve pravidelně navštěvuje, pak se pro dobro obou odmlčí. Wilde se ve věznici stává cvičenou opičkou dvou krutých dozorců, kteří si s ním dělají, co chtějí.
Svůj vztek proto obrací právě proti Alfredovi. Po propuštění se muži snaží navázat na starou vášeň, Alfreda ale zláká příslib finančního zajištění od matky, slavnému spisovateli proto dává sbohem.
