Lidský život je křehký a ohrožuje jej řada nebezpečí včetně nejrůznějších chorob. V průběhu historie bylo vyvinuto mnoho léků, které umožnily lidem vyléčit se ze smrtelných nemocí. Které „pilulky“ změnily svět nejvíce?
Penicilin
Kdy by objeven: 1928
Kým: skotský lékař Alexander Fleming
Druh léku: antibiotikum
Co léčí: nemoci způsobené bakteriemi, například angínu či zápal plic
Kdo by neznal penicilin! Antibiotikum, které objevil skotský bakteriolog Alexander Fleming (1881–1955) v roce 1928, když si všiml, že v Petriho misce se stafylokoky mu vyrostla plíseň, která tyto bakterie hubila. Jméno léku pak odvodil od plísně Penicillium (štětičkovec), kterou v misce identifikoval jeho přítel mykolog. Flemingovi se dařilo hubící plíseň pěstovat v masovém vývaru, extrahovat čistý penicilin se mu ale nepovedlo. Úspěch slavili až v roce 1940 oxfordský chemik Ernst Chain (1906–1979) a biochemik Howard Florey (1898–1968).
Kdo zaplatí výrobu?
Britská vláda si však nemohla během 2. světové války produkci léku dovolit. Florey se s ním proto vydal do USA. Díky úspěchům v léčbě se věhlas penicilinu šířil a začaly se o něj zajímat největší farmaceutické firmy. Masově vyrábět se začal až v roce 1942. I tak ale ještě stihl zachránit mnoho životů na frontě. Dne 25. října 1945 pak za objev penicilínu získali Fleming, Florey a Chain Nobelovu cenu za medicínu. Má se za to, že dodnes zachránila antibiotika odvozená z penicilínu asi 82 milionů životů.
Inzulin
Kdy by objeven: 1921
Kým: kanadský lékař Frederic Banting a jeho asistent Charles Herbert Best
Druh léku: hormon
Co léčí: diabetes mellitus (cukrovka)
O existenci cukrovky věděli už starověcí lékaři, například Galén (130 – 210), později také perský „otec moderní medicíny“ Avicenna (980–1037). Léčit ji však neuměli. Sladkou chuť moči, která je pro cukrovku typická, popsal v roce 1674 anglický anatom Thomas Willis. O téměř 200 let později, roku 1869, objevil německý patolog Paul Langerhans (1847–1888) ostrůvky ve slinivce břišní, které jsou po něm pojmenovány. Na to, že existuje vazba mezi slinivkou a rozvojem cukrovky (diabetu), přišli roku 1889 lékaři Oskar Minkowski(1858–1931) a Joseph von Mering (1849–1908), když vyoperovali psovi pankreas a sledovali, co se stane s hladinou cukru v jeho moči.
Lék na cukrovku nalezen díky psům
Jasný závěr z toho učinil americký lékař Eugene L. Opie (1873 –1971), když řekl: „Diabetes mellitus vzniká v důsledku zničení Langerhansových ostrůvků slinivky břišní, když tyto již nejsou nadále schopny produkovat hormon inzulin.“ Extrahovat čistý inzulin ze psí slinivky se pak podařilo v roce 1921 kanadskému lékaři Fredericku Bantingovi (1891–1941) a jeho asistentu Charlesi Bestovi (1899–1978), když jim své laboratoře k pokusům poskytl profesor torontské univerzity John J. R. Macleod (1876–1935). Výsledky svého výzkumu proto Banting poskytl univerzitě, která inzulin zpočátku produkovala sama. V roce 1923 získali Banting s Mecleodem Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství.
Vakcína proti pravým neštovicím
Kdy by objeven: 1796
Kým: anglický lékař Edward Jenner
Druh léku: očkování oslabeným virem
Co léčí: pravé neštovice
I když očkování není lékem v pravém smyslu, může být označeno za jakousi preventivní léčbu. Pravé neštovice jsou od roku 1980 považovány za zcela vymýcené onemocnění. Předtím ale představovaly jednu z nejnebezpečnějších chorob, na kterou během 20. století zemřelo až 500 milionů lidí. Ostatně pravé neštovice využili jako biologickou zbraň i bílí kolonizátoři v Americe, když indiánům věnovali infikované přikrývky. Během několika let zdecimovala nemoc 90 % indiánské populace, která se předtím s touto chorobou nikdy nesetkala.
Variolizace jako prevence neštovic
To Evropa neštovice znala už od 7. století, kdy nemoc popsal Aron z Alexandrie (610 – 641). První doloženou metodou ochrany proti zákeřné chorobě, používanou v průběhu 10. století v Číně, bylo vdechování usušených neštovičných strupů, které obsahovaly neaktivní viriony (virové částice). Tento léčebný postup se označuje jako variolizace. V roce 1721 použila v Anglii jinou metodu variolizace lady Mary W. Montagu (1689–1762), která pacienty záměrně nakazila sušeným hnisem z puchýřů neštovic. To však často vedlo spíše k rozvoji choroby.
První očkování na světě
Oproti tomu britský vesnický lékař Edward Jenner (1749–1823) si povšiml, že lidé, kteří se nakazí kravskými neštovicemi, již neonemocní těmi pravými. Proto se 14. května 1796 rozhodl učinit pokus na osmiletém chlapci. Toho nejprve nakazil kravskými neštovicemi a po vyléčení pak pravými neštovicemi, které ale u hocha nepropukly. Šlo vlastně o první vakcinaci na světě. Název pro tento úkon lékař odvodil z latinského slova vacca, česky kráva. K eradikaci (vymýcení) choroby pak došlo v průběhu 70. let 20. století na popud Světové zdravotnické organizace. Koncepci vyhlazení jednotlivých ložisek nákazy pro ni vypracoval český epidemiolog Karel Raška (1909–1987).
Morfin
Kdy by objeven: 1804
Kým: německý lékárník Friedrich Sertürner
Druh léku: opiát
Co léčí: krutou bolest
Morfin je obsažen v opiu, což je zaschlá šťáva z nezralých makovic máku setého (Papaver somniferum). V čisté podobě ho poprvé izoloval německý lékárník Friedrich Sertürner (1783–1841) v roce 1804. Pojmenoval ho morphium podle boha Morphea z řecké mytologie, který byl bohem snů. Později byl název morfium změněn na morfin. Využíval a dodnes se používá hlavně v lékařství jako silné analgetikum, tedy lék tišící bolest, a jako surovina pro výrobu dalších opioidů. Ač má řadu příznivých účinků, jeho slabinou je silná návykovost. Pro trh jej začal vyrábět v roce 1827 německý lékárník Emmanuel Merck.
Opiáty pro statečnější vojáky
Spotřeba morfinu se zvýšila poté, co byla roku 1844 vynalezena injekční stříkačka. Hromadně začal být používán během americké občanské války (1861–1865) prakticky při jakémkoli lékařském zákroku. Z toho se pak vyvinul úmysl válečného průmyslu pomocí chemických látek ovlivnit výkonnost vojáků. Derivát morfinu, první syntetickou drogu vůbec, vytvořil pro německou společnost Bayer roku 1897 chemik Felix Hoffmann (1868–1946), jednalo se o heroin. Později byl vyvinut ještě pervitin. V letech 1925 až 1930 bylo jen v Německu vyrobeno 98 tun morfinu, což tvořilo 40 % světové produkce. Na silnějším morfiu, eukodalu, byl ostatně závislý i Adolf Hitler.
Aspirin
Kdy by objeven: 1897
Kým: německý chemik Felix Hoffmann/Arthur Eichengrün
Druh léku: analgetikum na bázi kyseliny acetylsalicylové
Co léčí: bolest, horečku, nachlazení, prevence tvorby krevních sraženin
Už v 5. století př. n. l. si řecký lékař Hippokrates (460–370 př. n.l.) všiml, že odvar z vrbové kůry (Salix alba) tiší bolest a snižuje horečku. Jenže pak byly antické vědomosti zapomenuty a účinky vrbové kůry znovu objevil až v roce 1763 anglický reverend Edward Stone (1702–1768). Několik chemiků se pak pokoušelo z kůry extrahovat účinnou látku, kyselinu salicylovou. I když se jim to povedlo, její účinky na organismus nebyly jen pozitivní. Dráždila žaludek a způsobovala průjmy. Až v roce 1897 se Felixi Hoffmannovi, vynálezci heroinu, podařilo extrahovat pro firmu Bayer čistou kyselinu acetylsalicylovou, která měla mnohem méně vedlejších účinků.
Nezbytný lék pro kardiaky
V roce 1949 prohlásil židovský chemik Athur Eichegrün (1867–1949), bývalý Hoffmannův nadřízený, že autorem léku je on. Hoffmann prý jen postupoval podle jeho pokynů, přičemž autorství bylo Eichengrünovi odepřeno nacisty kvůli jeho původu. V roce 2000 byl jeho nárok přiznán. Bayer si nechal lék patentovat v roce 1899 pod názvem Aspirin. Po prohrané válce si však majetek firmy rozebrali Spojenci a společnost Bayer tak ztratila výhradní právo na aspirin. Od té doby se lék prodává pod různými názvy, u nás třeba jako Acylpyrin. V poslední době se ukazuje, že aspirin má další benefit – funguje jako prevence srdečních onemocnění. Povinně jej tak musejí užívat všichni pacienti po infarktu myokardu či mrtvici.
Vakcína proti obrně
Kdy by objeven: 1952
Kým: americký virolog Jonas Salk
Druh léku: očkovací vakcína
Co léčí: dětská obrna (poliomyelitida)
Dětská obrna dlouho patřila mezi obávané nemoci. Postihovala nervový systém především dětí ve věku od 6 měsíců do 4 let a zanechávala je často ochrnuté. Toto vysoce infekční virové onemocnění znali už ve starověkém Egyptě, kde jedince s postiženýma nohama zobrazovali na stélách a malbách. Zajímavé je, že k většímu šíření choroby došlo až na přelomu 19. a 20. století, a to v důsledku zlepšení hygienických podmínek v domácnostech. Pandemie se objevily na začátku 20. století v Evropě, Severní Americe a v Austrálii. Po roce 1950 začala obrna postihovat hlavně děti mezi 5 a 9 lety věku a osoby starší 15 let, jen v USA bylo v roce 1952 na 58 000 nemocných.
Jedinou nadějí je očkování
V 50. letech se objevila možnost pasivní imunizace proti chorobě, když byl získán oslabený virus z krevní plazmy jedinců, kteří obrnu již prodělali. Kvůli nedostatku plazmy ale nemohl být tento způsob léčby využit v celosvětovém měřítku. Lék na chorobu dodnes neexistuje, proto se největší naděje upínaly k očkování. Soupeřily mezi sebou dvě očkovací vakcíny. V roce 1952 vyvinul Jonas Salk (1914–1995) vakcínu obsahující inaktivovaný virus obrny, světu ji pak představil v roce 1955. Nikdy si ji nenechal patentovat, naopak ji poskytl k veřejnému šíření. Připravil se tak asi o 7 miliard dolarů, ale zachránil miliony životů.
Kdy bude nemoc vymýcena?
Jinou cestou se vydal Albert Sabin (1906–1993), americký vědec polského původu. Ten vytvořil ústně podávanou vakcínu, obsahující oslabený virus obrny. Protože byla levná a snadno dostupná, umožnila hlavně v počátcích rychlé snížení výskytu poliomyelitidy ve světě. U nás se obrna naposledy vyskytla v roce 1966, dnes je očkování proti ní zahrnuto v hexavakcíně. V USA je nemoc považována za vymýcenou od roku 1994, v Evropě od roku 2002. Choroba však v některých zemích stále přetrvává (Afghánistán, Pákistán, Nigérie). Světová zdravotnická organizace ale věří v eradikaci obrny do roku 2020.
Éter
Kdy by objeven: 1846
Kým: americký zubař William Morton
Druh léku: anestetikum
Co léčí: používal se k uspávání při operacích
Je možné, že diethylether neboli éter byl objeven už v roce 1274, častěji se ale hovoří o tom, že jej poprvé syntetizoval německý lékař Valerius Cordus (1515–1544) v roce 1540 a nazval jej olejem sladkého vitriolu. Byly objeveny jeho léčivé i analgetické vlastnosti. Jméno éter získal lék až v roce 1730. Průkopník anestezie Wiliam Morton (1819–1868) jej poprvé veřejně použil k uspání pacienta před operací dne 16. října 1846 v Bostonu. Koncem 19. století a ve 20. století byl éter jako inhalační anestetikum nahrazen uživatelsky příjemnějším chloroformem, než byly objeveny jeho nežádoucí účinky.
Zázrak bezbolestné operace
Éter každopádně znamenal průlom v medicíně. Před jeho objevem byla chirurgie plná bolesti, pacient často zemřel na šok z utrpení. Ve válkách musel vojákům při amputacích stačit k otupení smyslů jen alkohol. Dnes už se éter používá jen zřídka, zejména kvůli své hořlavosti a také nežádoucím vedlejším účinkům, mezi které patří nevolnost, nucení ke kašli či zvracení. Pro svoji nízkou cenu je ale stále využíván v některých rozvojových zemích.
Facebook
Twitter
Google+
RSS