Vojevůdce neznající porážku, krutý tyran i dobyvatel celého tehdy známého světa. To byl Alexandr Veliký. Jaké bylo tajemství jeho vojevůdcovské geniality? A co vedlo předčasnému skonu tohoto velkého muže? 

V den jeho narození se staly tři velké události. Makedonský vojevůdce Parmenión porazil Ilyry, kůň Alexandrova otce, makedonského krále Filipa II., zvítězil na Olympijských hrách a vyhořel Artemidin chrám. Údajně kvůli tomu, že se sama bohyně Artemis zúčastnila porodu.

Potomek Achillea a Hérakla

Starořecký historik Plútarchos, a později i samotný Alexandr tvrdili, že jeho skutečným otcem je samotný Zeus. Mýtičtí bohové a hrdinové také Alexandra celý život ovlivňovali a on sám je vyzdvihoval jako své vzory. Tuto myšlenku mu vnukli i jeho rodiče.

Filipův rod Argeovců totiž prohlašoval, že jejich předkem byl Hérakles. Naopak matka Olympias odvozovala svůj původ od bájného řeckého hrdiny Achillea.

Blízký přítel Aristoteles

Královský otec dbal odmalička na Alexandrovu vojenskou výchovu. Každý den se cvičil v šermu, jezdil na koni, běhal a lovil. Když dospěl, dostalo se mu toho nejlepšího vzdělání.

Jeho obdiv k řecké kultuře a všeobecný zájem o vědění v něm zřejmě probudil známý řecký filosof Aristoteles, který ho vyučoval a stal se jeho blízkým přítelem.  Alexandra nadchly především přírodní objevy a medicína, kterou praktikoval i na svých přátelích, když onemocněli.

První bitvy neporazitelného vojevůdce

Brzy se začala projevovat Alexandrova touha ovládnout celý svět.

Proto, aby tohoto cíle dosáhnul, musel v první řadě porazit obrovskou Perskou říši, které v té době vládl král Dareios III. (381 – 330 př. n. l.) Alexandr proti němu v několika menších bitvách předvedl svůj brilantní taktický a strategický vojenský um, který se dodnes vyučuje na vojenských akademiích, a nesmazatelně se zapsal do dějin jako neporažený vojevůdce.

Král Asie a velký faraon

Jeho vojsko se bez boje zmocnilo i Egypta a Alexandr se nechal prohlásit faraonem. Zde byl vítán jako osvoboditel, proto jako projev dobré vůle přenechal Egypťanům většinu správních funkcí v zemi.

Na pobřeží Středozemního moře založil Alexandrii, která se po jeho smrti stala díky Alexandrijské knihovně kulturním centrem středozemní civilizace.

Jak porazit válečné slony

V roce 331 př. n. l. se v bitvě u Gaugamél makedonské vojsko naposledy střetlo s obrovskou perskou armádou, posílenou o válečné slony a bojové vozy.

Makedonský vůdce zvolil opět vynikající taktiku, kdy místo očekávaného nočního útoku nechal své vojáky vyspat a odpočinout – na rozdíl od Peršanů, kteří celou noc čekali na svého nepřítele. Alexandrův plán spočíval v dokonalém načasování a součinnosti vojska.

Jediné na co vyčkával, bylo vytvoření mezery v nepřátelské linii, aby mohl zaútočit přímo na perského krále. Ten opět ztratil odvahu a unikl z bojiště. Alexandr získal celou Perskou říši.

Vybrakovaná královská pokladnice

Alexandrovi už nestálo nic v cestě, aby se dostal do Babylonu. Poté, co vkročil Ištařinou bránou do města, se nechal prohlásit „králem Asie“. Babylon následně určil jako hlavní město své říše.

Našel zde královskou pokladnici s nesmírným bohatstvím, kterým vyřešil své finanční problémy. Stále ho ale provázely obavy z návratu Dareiose. Problém za něj vyřešil Dareisův příbuzný Béssos, který ho zajal a nechal zavraždit.

Alexandr ale projevil svému soupeři úctu, jeho ostatky slavnostně pohřbil v hrobce achaimenovských velkokrálů.

Silnice z Indie ke Gibraltaru 

Vrchol Alexandrova tažení a zároveň jeho poslední bitva se udála v roce 326 př. n. l. u řeky Hydaspés, kdy se Alexandrova armáda střetla s indickým vojskem.

Po těžkém vítězství se jeho vyčerpané vojsko vzbouřilo, jelikož chtěl Alexandr pokračovat dál na východ. Nakonec tedy zavelel k ústupu a spolu se svými vojáky se vracel zpět. V hlavě se mu už ale rodila myšlenka dobýt celý Arabský poloostrov.

O míře jeho ambicí svědčí i to, že zamýšlel vybudovat vojenskou silnici až k Gibraltarskému průlivu. Svého cíle ale nikdy nedosáhl a rodnou Makedonii už nespatřil.

Vražda nebo nešťastná náhoda?

Na cestě zpět zemřel jeho nejbližší přítel Héfaistion. Svůj zármutek Alexandr utápěl v alkoholu a nechal svého mrtvého přítele prohlásit za poloboha. Při oslavě na jeho počest hodně popíjel. Druhý den ráno onemocněl a po 12 dnech agónie zemřel.

O příčině jeho smrti se dlouho spekulovalo. Podle některých zemřel na malárii, tyfus nebo západonilskou horečku. Dle nejnovějších výzkumů však jeho skon způsobila kýchavice bílá, přimíchaná do vína. Rostlina se hojně používala při hostinách k vyvolání zvracení. Není ale stále jasné, zda šlo o záměrný čin či se jednalo o náhodu.

Hledání ztracené hrobky

Toxická látka způsobila, že tělo velkého vojevůdce neprojevovalo ani po 6 dnech od smrti známky rozkladu. Bylo údajně uchovávané v honosně vyzdobeném sarkofágu a zalité medem. Sarkofág naložili na zlatý vůz a odvezli do města Aigai.

Kolonu ale jezdci, vedení Ptolemaiem, ukradli a převezli do Alexandrova nejslavnějšího města Alexandrie. Poté se dlouho spekulovalo, kde bylo uloženo.

V roce 1995 došla archeoložka Leana Souvaltziová k převratnému objevu v oáze Siwa západně od Alexandrie, když objevila vchod strážený sochami lvů a hrobku muže jménem Alexandr. Kvůli politickým nepokojům byly ale vykopávky až dodnes pozastaveny.

Rozpad Alexandrova snu

Po Alexandrově smrti si v krvavých bojích zemi rozdělili generálové Antigonos, Ptolemaios a Sekeukos. Jeho manželka Roxana se synem byli zavražděni, stejně jako matka Olympiada. Po Alexandrovi tedy nezůstali ani dědicové, ani říše.

Za svou krátkou vládu ale dokázal alespoň nepatrně propojit a ovlivnit indickou, perskou a řeckou kulturu. Toto propojování se nazvalo helénismem, který připravil pozdější půdu pro nástup římské říše a rozmach křesťanství.