Paříží se ozve 21 dělových salv. 6. května 1889 si davy zvědavců prohlížejí monstrózní věž, která vyrostla na Martových polích jako pocta k 100. výročí Velké francouzské revoluce.

„Takovou hrůzu jsem ještě neviděl,“ odfrkne ale pohrdavě jeden důstojný pařížský měšťan.

Někteří lidé nad ocelovým obrem v době jeho slavnostního otevření opravdu ohrnují nos. Něco tak obrovského jim kazí výhled na město. Vysokou věž považují za ohavnou a nejraději by ji viděli ve starém železe.

Přitom skutečně nechybělo mnoho a v Paříži by dnes tolik obdivovaná dominanta nestála.

Panorama si zkazit nenechají

Francouzský architekt Gustav Eiffel (1832–1923) totiž nabízí svoje kovové dílo nejdříve ve španělské Barceloně. Tamějším radním se ale nezavděčí.

„Nadobro to zkazí panorama města,“ shodnou se nakonec zástupci města, a tak si Eiffel sbalí nákresy a zamíří s nimi dále.  Když nepochodil v Barceloně, rozhodne se zkusit štěstí v Paříži.

„Vychrlí“ tisíce výkresů

V Paříži Eiffel nakonec uspěje. Celá stavba však vyžaduje náročnou přípravu. Do práce na technických výkresech jednotlivých dílů i celé montáže věže se pouští hned 50 inženýrů. Postupně „vychrlí“ 5300 konstrukčních výkresů.

Jakmile odloží nabroušené tužky, je řada na dělnících, kteří podle dokumentace vyrobí v dílnách na 15 000 ocelových dílů. Na Martových polích mezitím vznikají čtyři základové bloky. Od 1. července 1887 je kolem nich pěkně rušno.

Montéři běhají sem a tam a studují výkresy, dělníci sestavují první díly. Na obří stavebnici spotřebují 2,5 milionu nýtů. Celá montáž trvá téměř dva roky a ani ta neprobíhá hladce. Dělníci během ní stávkují za zvýšení platů.

Nenáviděný tovární komín

Vstupní branou, kterou je právě nově postavená věž, proudí v květnu 1889 na světovou výstavu v Paříži spousty zvědavých turistů.

Výtahy sice ještě nejsou v provozu (fungovat začnou až o deset let později), ale i tak konstrukce přiláká k  výstupu v několika dnech téměř 30 000 návštěvníků! Během prvního roku existenci ji pak pěšky zdolají dva miliony lidí.

Jinak to však stavba nemá zrovna jednoduché. Mnoho Pařížanů ji přímo nenávidí a bude trvat dost dlouho, než ji lidé konečně přijdou na chuť.