Pracovní a kárné tábory na Sibiři kdysi sloužily jako nedobrovolný domov desítkám tisíc vězňů, kteří v otřesných podmínkách dřeli a umírali při stavbě železnice, které se dnes neřekne jinak než Mrtvá trať…
Píše se rok 1947, když se nehostinnými pláněmi severní Sibiře poprvé rozezní stavební lomoz. Zatímco se dělníci v mrazivých končinách chápou pracovních nástrojů, za zdmi Kremlu se Stalin (1878–1953) spokojeně usmívá.
Je to on, který rozhodne o stavbě transpolární magistrály – železniční trati, která má spojovat sibiřská města Salechard a Igarka za polárním kruhem.
Pranic přitom nedá na pochybovačné hlasy svých poradců, kteří jej od jeho nápadu vzhledem k drsným přírodním podmínkám odrazují. Co ho k němu vede, není podle historiků dodnes jasné.
Železnice má propojit již existující trať, vedoucí z Moskvy do Vorkuty, s řekou Jenisej, kam by mířily lodě z nalezišť rud v Norilsku a z oblasti Severního ledového oceánu. Celá plánovaná trasa má měřit 1 459 kilometrů.
Dát dohromady takový projekt ovšem není jen tak. Jsou potřeba lidé. Hodně lidí. Postupně jich na Sibiř dorazí na 80 000 (některé zdroje ovšem hovoří až o 120 000).
Drtivá většina z nich je tu za trest, jako vězni ze sovětských pracovních táborů, kterým se říká gulagy.
Hrozivé podmínky
Práci jim komplikuje trvale zmrzlá půda, na níž je problém zbudovat dům, natož pak železnici. Po většinu roku připomíná kámen pokrytý sněhem. Těla znavených vězňů drásá silný mráz dosahující i minus 50 stupňů.
Moc se jim neuleví ani v době, kdy se tu na skok objeví léto. Svrchní část půdy roztaje a změní se v bažinu. Teploty atakují 30stupňovou hranici. Násep si sedá, koleje se deformují. Společnost navíc dělníkům dělají hustá mračna neodbytných komárů.
Za moc nestojí ani technické vybavení, které se skládá jen z primitivních nástrojů, poháněných ve většině případů lidskou silou. Lidé umírají na podchlazení, vyčerpáním, na následky nemocí i úrazů.
Kdo se pokusí o útěk, je tvrdě potrestán. Utrpení desítek tisíc lidí končí až v roce 1953, po Stalinově smrti.
Celá stavba železnice ze Salechardu do Igarky je novými pohlaváry SSSR shledána naprosto neúčelnou, práce na ní jsou zastaveny a její pozůstatky ponechány napospas přírodním živlům.
