Blíží se další celá hodina a náměstí je opět plné zvědavců. Taková situace nastává nejen na pražském Staroměstském náměstí, ale vlastně všude v Evropě, kde se dochovaly věžní orloje jako doklady technického umu našich předků.

Hodiny umísťují stavitelé na nejvyšší kostelní věže jako službu obyvatelům v okolí. V průběhu 14. století však technika pokročí natolik, že už nemusejí ukazovat jen čas.

Konstruktéři se začínají předhánět, kdo dá dohromady dokonalejší soustrojí, které bude nabízet i další údaje, například polohu Slunce a Měsíce na obloze nebo polohy planet na nebeské sféře.

A ještě k tomu takové hodiny, kterým se začíná říkat orloj neboli astrarium, jsou uměleckým dílem, které přetrvá věky, stane se pýchou celého města a zanechá budoucím generacím ukázku toho nejlepšího ze soudobé astronomie, matematiky a mechaniky.

Hodiny pro prince

První hodiny, které nejen ukazují a odbíjejí čas, ale zobrazují také fáze Měsíce a postavení Slunce ve zvěrokruhu, vytváří lékař, astronom a hodinář Jacopo de’Dondi (1290–1359), profesor medicíny a astronomie na univerzitě v italské Padově.

Na objednávku prince Ubertina z Carrary (†1345), vládce Padovy, osadí v roce 1344 svůj orloj na věž jeho paláce Capitaniato. Unikátní přístroj však na místě vydrží jen necelé půlstoletí.

Spolu s věží je zničen v roce 1390 při vpádu milánského vojska. „Svůj orloj chceme zpátky!“ prohlásí ale Padovští a v roce 1428 staví repliku na Piazza Dei Signori. Věž s orlojem, zvaná Torre dell’Orologio, je chloubou Padovy dodnes.