Na mnohé z nás doléhá s příchodem chladných zimních měsíců únava. Kdekdo si pohrává s myšlenkou celé toto období prospat. Jenže na rozdíl od velkého počtu druhů zvířat nejsou naše těla k dlouhému zimnímu spánku uzpůsobena.

Ve stavu strnulosti přečkávají nepříznivou část roku živočichové od zástupců hmyzu přes obojživelníky až po savce, některé druhy primátů nevyjímaje. Při hibernaci dojde k přepnutí organismu do jakéhosi úsporného režimu.

Celý proces ustrnutí může trvat i několik hodin. Všechny tělesné funkce postupně klesají. Dýchání, tělesná teplota, metabolismus i srdeční frekvence, to vše dosáhne minimálních možných hodnot.

Minimálně možných k tomu, aby se spáč dokázal ve vhodný okamžik ze zimního spánku opět probudit.

Kupříkladu svišti horští (Marmota marmota), vyskytující se mj. v Alpách, Karpatech či Tatrách, se na zimu připravují už od sklonku léta.

Své podzemní nory vycpávají trávou a senem, aby v nich s úderem zimy schouleni jeden vedle druhého upadli do zimního spánku – hibernovali.

Jejich tepová frekvence se sníží na 5 úderů za minutu, počet nádechů na 1 až 3 za minutu. Tělesná teplota téměř kopíruje teplotu okolního vzduchu. Pokud by hrozilo, že klesne pod nulu, zvýší se tepová frekvence i počet nádechů.

Když jaro dlouho nepřichází, může se stát, že někteří, zejména pak mladší jedinci, kteří si nestihli vytvořit dostatečné zásoby, zemřou hlady.

Není bez zajímavosti, že s hibernujícími zvířaty se setkáváme častěji na severní polokouli. Na jižní je totiž větší část zemské plochy blíže k rovníku, což s sebou přináší mírnější zimy.

Avšak i například na území Afriky žijí živočichové, kteří dokáží spát po dlouhé týdny či měsíce. Nejde už o zimní spánek jako takový, režim hibernace se neomezuje pouze na chladné měsíce.

Příkladem může být ježek jihoafrický (Atelerix frontalis) vyskytující se v Angole a Zimbabwe nebo primáti z čeledi makiovitých (Cheirogaleidae), žijící pouze na Madagaskaru.