Jméno první kosmonautky světa zná snad každý. I když byl její let dalším ze sovětských úspěchů v soupeření o dobytí vesmíru mezi SSSR a USA, ve skutečnosti moc slavně neprobíhal. Co všechno se během něj Těreškovové nepovedlo? A jak se vlastně chudá vesnická dívka dostala na oběžnou dráhu Země?
Dne 16. června 1963 se na oběžnou dráhu Země dostala první kosmická loď s ženou na palubě – Valentinou Těreškovovou. Ta se ale vůbec nehlásí. „Co se děje?“ ptal se Kamanin, když se loď opět dostala do oblasti rádiové slyšitelnosti. Kosmonautka vůbec neodpovídala, až záběry z televizní kamery prozradily, že tvrdě spala. Probudila ji teprve spuštěná siréna.
Unavený hlasem odpověděla, že usnula, protože byla strašně unavená. Až později se ukázalo, že i u kosmonautů, kteří byli zkušenými vojenskými stíhacími piloty, došlo v kosmu ke snížení jejich výkonnosti o 40–50 %.
Výkonnost nepříliš trénované Těreškovové byla jen 15 %.
Triumf sovětské kosmonautiky
Nikita Chruščov (1894–1971), první tajemník Komunistické strany Sovětského svazu, začal krátce po úspěšném letu Jurije Gagarina (1934–1968) do kosmu v roce 1961 plánovat další triumf sovětského vesmírného programu – chtěl do kosmu vyslat první ženu. Úspěchů, kterých Sověti v kosmonautice dosáhli, totiž obratně využíval v mezinárodní politice a toužil Američanům uštědřit další ránu.
Myšlenku samotnou mu vnukl generál Nikolaj Kamanin (1908–1982), sovětský letec, který byl pověřen celkovým dohledem nad výcvikem kosmonautů.
Jak se žena z lidu dostala do vesmíru?
Oproti tomu hlavní konstruktér vesmírného programu, Sergej Koroljov (1907–1966), s vysláním ženy do kosmu nesouhlasil, tvrdil, že technika na to ještě není připravená. I tak přípravy započaly. V prosinci 1961 výběr kandidátek pro let posvětil Ústřední výbor KSSS. Mezi sportovkyněmi, výsadkářkami a pilotkami bylo vytipováno asi 800 kandidátek.
Mezi nimi i Valentina Těreškovová, prostá dívka se zálibou v létání a parašutismu.
Zrod kosmonautky
Těreškovová se narodila 6. března 1937 ve vesnici Maslennikovo v západním Rusku, asi 250 kilometrů severně od Moskvy, a to jako druhé ze tří dětí. Její otec pracoval v kolchozu (kolektivním zemědělském družstvu) jako traktorista, matka coby šička v textilní továrně. Vzdělávací systém byl ve 30. letech na ruském venkově žalostný, Valentina tak do první třídy nastoupila až v 9 letech.
Situaci ještě zkomplikovala rusko-finská válka, která vypukla v roce 1940. Její otec musel narukovat do armády, dlouhou dobu však byl nezvěstný.
Až mnohem později přišel dopis, že hrdinně padl za vlast.
Na vzdělání nejsou peníze
Z nízkého platu matky nemohla rodina bez hlavního živitele přežít, proto se přestěhovali k babičce do Jaroslavli. Valentina tam dokončila sedmou třídu základní školy, pak nastoupila jako šička do textilní továrny. Musela přispět do rodinného rozpočtu. Osmou třídu si dodělávala ve večerní škole a její studijní výsledky nebyly nijak oslnivé. Snila však o jiném životě, o létání.
Vstoupila do místního Komunistického svazu mládeže, tzv. Komsomolu, a stala se i členkou jaroslavlského aeroklubu.
Díky kontaktům z Komsomolu se jí podařilo vystudovat i pilotáž.
Kruté testování odolnosti
Po posouzení zdravotního stavu a společenského postavení 800 vytipovaných kandidátek na dálku se výběr zúžil na 58 žen. Následovaly náročnější, již osobní zdravotní prohlídky a do dalšího kola postoupilo 23 žen. Ty musely podstoupit ještě mnohem náročnější testy, které měly prokázat jejich odolnost při vystavení vesmírným podmínkám – byly například uzavřeny do komory s teplotou 80 °C, kde měly provádět jednoduché úkony, nebo byly 20 sekund vystaveny přetížení až 10 G.
5 statečných
Těreškovová dosáhla v těchto testech nadprůměrných výsledků, nebyla však nejlepší. Ve skupině bylo několik žen, které si vedly lépe než ona. Okruh kandidátek se nadále zužoval, ženy musely absolvovat další zátěžové testy, psychotesty a vědomostní zkoušky. Z těch úspěšných nakonec odborná komise vybrala pět pro kosmonautický výcvik.
Vedle Těreškovové ještě Valentinu Ponomarjovovou, Irinu Solovjuvovovou, Žanu Jorkinovovou a Taťánu Kuznětsovovou.
Jejich školení započalo v dubnu 1962 ve výcvikovém středisku u podmoskevského letiště Čkalovskij.
Těreškovová donášela na kolegyni
V okamžiku, kdy Těreškovová a Ponomarjovová vycítily, že jsou hlavními kandidátkami na let, rozpoutala se mezi nimi prudká řevnivost. Během náročného výcviku se ale ukázalo, že Těreškovové činí problém dlouhodobá zátěž a že má sklon ke zkratkovitému jednání. Ponomarjovová dosahovala mnohem lepších výsledků než ona. Generála Kamanina na ní ovšem rozčilovala její nedostatečná kázeň a morálka.
Nejen že se chovala nadřazeně a neskromně, ale dokonce měla Těreškovové vyčítat, že ji zkazil Komsomol a partaj. Jak se o tom šéf výcviku dozvěděl?
Snadno – Těreškovová na kolegyni donášela.
Která bude první kosmonautkou?
O tom, že se uskuteční další společný let dvou lodí (stejně jako v létě 1962 s loděmi Vostok 3 a Vostok 4) bylo rozhodnuto až v dubnu 1963 s tím, že se ho zúčastní jeden muž a jedna žena. Konečná jména zazněla ale až 11. května.
Zatímco na nominaci kosmonauta Valerije Bykovského, coby posádky Vostoku 5, se členové Státní komise shodli bez problémů, ohledně volby ženy – kosmonautky, která současně poletí ve Vostoku 6, se vedly bouřlivé debaty.
Nakonec byla vybrána Těreškovová, jako náhradnice Solovjuvovová a druhá náhradnice Ponomarjovová.
Dělnický původ a otec hrdina
Důvodů, proč byla nakonec pro první let zvolena Valentina Těreškovová, bylo několik. Velice jí pomohl její kádrový profil. Pocházela z dělnické rodiny a její otec navíc hrdinně padl v boji. Ona sama působila v Komsomolu, byla usměvavá a sebevědomá, nadto uvědomělá komunistka.
Oproti tomu její největší sokyně Ponomarjovová odpromovala na prestižním Moskevském leteckém institutu a byla spíše vážnější.
Navíc měla malé dítě a ráda si vyhodila z kopýtka.
Jeden problém za druhým
Startu obou raket však předcházely problémy. Lety se měly uskutečnit v rozmezí mezi 7. až 10. červnem. Ale do skutečné kabiny své lodi se mohla Těreškovová poprvé posadit až 8. června, do té doby trénovala jen s maketou. Zlobilo i počasí. Kvůli silnému větru byla přeprava rakety Vostok 5 na rampu odložena ze 7. na 9. června. Let byl naplánovaný na 10.
června, ale kvůli zvýšené sluneční aktivitě a erupcím na Slunci hrozilo, že v horních vrstvách atmosféry stoupne radiace. Start byl opět odložen.
Pak uhodila vedra, teplota ve stínu šplhala až ke 42 °C, a stále se čekalo.
Poletí vůbec Vostok 5?
Až 14. června vzlétl, s pětihodinovým zpožděním oproti předpokladu, do vesmíru Vostok 5 s Valerijem Bykovskim na palubě. Jeho startu totiž předcházely komplikace. Nefungující rádiové spojení, kvůli zapomenuté šňůře pro uvolnění katapultovacího křesla se musel znovu otevřít vstupní otvor kabiny, a zejména zklamaly nefunkční gyroskopy, důležité pro navedení lodě na oběžnou dráhu.
Kvůli nim zřejmě raketa navedla Vostok 5 na nižší oběžnou dráhu, než bylo obvyklé, a tak Bykovskij nemohl v kosmu strávit plánovaných 8 dní, ale jen 4 dny, 23 hodin a 6 minut.
I tak se jednalo v té době o nejdelší pobyt člověka ve vesmíru.
Těreškovová před startem
Start Vostoku 6 byl naplánován na 16. června 1963. Těreškovová se ráno za pomoci lékařů oblékla do skafandru, přes který navlékla oranžovou ochrannou kombinézu. Tvářila se přitom vážně. Při loučení před raketou se sice snažila usmívat a žertovat, ale po schodech k výtahu startovací rampy stoupala ztěžka. Její tep se přitom pohyboval okolo 140 za minutu (normální je mezi 60 a 100).
Lékaři tomu nepřikládali důležitost, měli za to, že jde o důsledek předstartovní nervozity, se kterou se často potýkali i mužští kosmonauti.
Na televizních monitorech působila Valentina klidně.
Start Vostoku 6
Navedení Vostoku 6 na oběžnou dráhu nedopadlo úplně dle očekávání, proto se například obě lodě po celou dobu letu k sobě přiblížily jen dvakrát, takže se nedalo hovořit o skupinovém letu. Na první kosmonautku byl už během příprav vyvíjen tlak, že její let musí být jednoznačný úspěch. První vážnější problémy se ale objevily hned po navedení lodi na oběžnou dráhu.
Těreškovová vůbec neodpovídala na výzvy z řídicího střediska.
Zákeřná kosmická nemoc
Dnes už je jasné, že se Těreškovová během letu potýkala s tzv. kosmickou nemocí, při které si tělo musí zvyknout na nevnímání gravitace. Projevuje se jako mořská nemoc, tedy nechutenstvím, zvracením a bolestí hlavy. Většinou odezní během několika dní. Trpěli jí i předchozí sovětští kosmonauti, ale z obavy, že by byli vyloučeni z dalších kosmických letů, to nenahlásili.
Těreškovová byla vyčerpaná. Kromě nevolnosti, únavy a bolesti hlavy ji trápila nesnesitelná bolest holeně kvůli pevným šněrovacím botám skafandru, tlačila ji i helma a popruhy.
Prosila o předčasné ukončení letu, plakala, ale nebylo jí to nic platné.
Ruční řízení nebyla schopna zvládnout
Její únava a vyčerpání, případně i stres a nedostatečný výcvik, zadělaly na další problém. Před návratem na Zemi bylo potřeba provést ruční orientaci lodě pro návrat. Let sice řídila jednoduchá automatika, ale kosmonaut ji musel zvládnout i manuálně, kdyby technika selhala. Těreškovové se to ale nedařilo.
Když začínala být situace kritická, povolal generál Kamanin čtyři astronauty včetně Gagarina a nařídil jim, aby postup s Těreškovovu procvičili. Díky tomu jej úspěšně zvládla, což jí zvedlo sebevědomí a náladu.
V řídicím středisku zavládl předčasný klid, že přistání půjde hladce.
Letěla by loď do kosmu?
Až v roce 2007 byla odhalena závažná chyba v nastavení automatiky Vostoku 6, která, pokud by zůstala neodhalena, nasměrovala by kabinu místo sestupu na vyšší eliptickou dráhu, z níž by se nikdy nemohla vrátit na Zemi, spíše by po několika letech shořela v atmosféře. Těreškovová v později poskytnutých rozhovorech dokonce tvrdila, že na chybu přišla ona a nahlásila ji řídicímu středisku.
Ve skutečnosti chybu v nastavení odhalilo středisko samo a nápravu zajistilo dálkovým povelem bez jakéhokoli zapojení kosmonautky.
Těreškovová opět mlčí
Ráno 19. června 1963 se ve Vostoku 6 dálkově zapnula automatika přistání. V řídicím středisku ale stoupala nervozita, Těreškovová se opět přestala ozývat a mlčela dlouhé hodiny. Zřejmě opět vysílením usnula, možná dokonce z psychického přepětí i omdlela. Všechny zprávy o průběhu přistání předávala pouze palubní telemetrie.
Na Těreškovovou však čekal ještě jeden kritický okamžik, a to katapultace z kabiny a přistání na padáku.
Zvládne ho?
Málem smrtelné přistání
Postup katapultace vyžadoval, aby kosmonaut zaujal přesně určenou polohu hlavy a těla a bezpodmínečně ji udržel, jinak mu hrozilo vážné zranění. Těreškovové se to zcela nepovedlo a úderem přilby o kraj kulatého vstupního otvoru, jehož průměr nepřesahoval jeden metr, si způsobila velké modřiny v obličeji.
Po vystřelení se oddělilo katapultovací křeslo a Valentina klesala na svém osobním padáku rychlostí 5 m/s. Chvíli to vypadalo, že spadne do jezera, nakonec ji ale vítr snesl na břeh.
Vesničané z okolí jí pak pomohli dostat se ke kabině její kosmické lodi.
Lži o (ne)úspěšném letu
Také jí donesli jídlo – mléko, tvaroh, chléb, a dokonce i cibuli – do kterého se Těreškovová s chutí pustila. Vesničanům naopak rozdala své zásoby kosmického jídla. Od lékařů za to dostala značně vyhubováno. Nejen proto, že nevěděli, jak na ni po třech dnech nevolností zapůsobí čerstvá strava, ale hlavně kvůli tomu, že nemohli zjistit, kolik toho při letu jedla.
I když tvrdila, že snědla aspoň 60 % zásob, přestože jí kosmické jídlo údajně nechutnalo, lékaři jí nevěřili. Lhala i o původu svých modřin. O neúspěších během letu první ženy do kosmu, který trval 2 dny 22 hodin a 50 minut, mlžili i Sověti, pravda vyplynula na povrch až mnohem později.
Prvenství jako ženě-kosmonautce ale Těreškovové nikdo upřít nemůže.
Facebook
Twitter
RSS