Chování člověka, který pomáhá ostatním, i když tím může škodit sám sobě, označujeme za altruistické. Sami od sebe „hodní“ ale nejsme. Dokazuje to i fakt, že za každých okolností altruisticky se chovajících lidí není z určitého důvodu mnoho.

V rámci rodin je altruistické chování běžné, zato spontánní vnitrodruhový altruismus se mezi nepříbuznými jedinci vyskytuje vzácně. Chybné je pak tvrzení, že to jedinec dělá „pro blaho druhu“.

Stačí se podívat na fenomén vraždění v rámci vlastního druhu, především mláďat, a idea o vznešeném smýšlení v rámci druhu se vytratí.

Kdy altruismus vzniká

Vysvětlení altruistického chování představovalo dlouhou dobu výzvu.

Nejdřív se mělo za to, že altruismus je otázkou skupinové selekce a že se fixoval v populacích právě skupinovým výběrem, kdy zvýhodňoval skupiny, ve kterých fungoval, na úkor skupin, kde scházel.

Po krátké pauze, kdy se v ideologii upřednostňoval spíše jedinec než populace, se k tomuto názoru evoluční biologové znovu vracejí s tvrzením, že skupinový výběr je zodpovědný za vznik altruistického chování alespoň v některých případech.

Vyšší tlak skupinové selekce se vyvíjel spolu s kooperativním chováním. Tuto selekci ovlivňují podmínky jako menší velikost skupin, omezená migrace a meziskupinové konflikty.

Je to v genech

Paralelně se objevila další teorie vzniku altruismu pomocí příbuzenské selekce. Podle Richarda Dawkinse rozhoduje o fixaci alely (konkrétní forma genu) v populaci nikoli výhodnost alely pro jedince, ale její zmnožení uvnitř genofondu populace.

Altruismus zde hraje roli rozšiřovací – nositel určité alely bude svým altruistickým chováním zvyšovat biologickou zdatnost jedinců nesoucích stejnou alelu (zpravidla příbuzných), a to na svůj vlastní úkor.

Dobrým příkladem je jev eusociality, kterou můžeme sledovat u mravenců, termitů, vos a včel. (V Brazílii tvoří až 30 % živočišné biomasy.)

Zvláštním typem altruismu je reciproční altruismus. Zahrnuje interakce mezi nepříbuznými jedinci, kteří navzájem očekávají pozdější oplátku tohoto chování.

Navíc se prokázalo, že si jedinci vedou pomyslnou evidenci o altruistickém chování druhých, aby měli přehled o tom, vůči komu mohou altruistické chování uplatňovat, a sledují, kdo tato nepsaná pravidla nedodržuje, aby jej mohli posléze potrestat.

Hra na ultimátum

S lidmi se z hlediska recipročního altruismu prováděly různé etologické výzkumy. V jednom typu takových výzkumů, nazývaných „Hra na ultimátum“ se dva aktéři, navrhovatel a respondent, dělí o určitou sumu peněz, a musejí se nějak domluvit.

Má to však háček – navrhovatel může nabídnout částku z celkové sumy svému respondentovi jen jednou. Respondent může nabídku odmítnout, či přijmout. Když nabídku nepřijme, ani jeden z nich nedostane nic.

Nejvýhodnější by pro nabízejícího bylo navrhnout minimální možnou částku, a i tak by se oběma účastníkům dohoda vyplatila. Realita je však taková, že se spíše podělí o přibližně 50 %.

První takové experimenty byly ovšem prováděny na studentech, což není reprezentativní skupina lidí (i přes různou národnost studentů), jestliže chceme srovnávat lidské společnosti jako takové.

Novější pokusy se tedy prováděly se skupinami různých etnik a výsledky se najednou velmi lišily. Výzkumu se účastnilo 12 etnik ze 4 kontinentů s ekonomickou a kulturní variabilitou. Procentuální nabídky částek se rozrůznily a ustálily se na 22 %.

Lidé v tradičních společnostech nabízejí méně a ve velkých společnostech se nabízí okolo 50 % kvůli vysokému podílu obchodu.

Proč být altruistou

Když živočich (i člověk) dělá něco pro dobro ostatních, často tak činí pro vlastní dobro, dobro svých genů, a tedy i rodiny.

Spontánní altruismus vůči nepříbuzným jedincům stejného druhu, jež nepřináší žádné výhody, se běžně nevyskytuje, a proto v lidské společnosti existují zákony.