Zeptat se dnes někoho, kolik váží, je jako vyzvídat návod na sestrojení atomové bomby. Mlží se, zabírá, fabuluje. Přitom zjišťování tělesné hmotnosti není nic, co by lidstvo v minulosti vůbec řešilo.

Váhy znají již staří Sumerové, Babyloňané či Egypťané a jejich účel je ryze praktický. Obchodníci totiž potřebují ohodnotit zboží, které se nedá jednoduše spočítat na kusy.

Slouží jim k tomu jednoduché rovnoramenné váhy, u kterých na jeden talíř položí zboží a vyrovnávají ho závažím. Nejstarší váhy pocházejí z 2. tisíciletí před naším letopočtem a jejich princip se nemění až do druhé poloviny 18. století.

Roku 1770 totiž vymyslí britský vynálezce Richard Salter pružinovou váhu, která nepotřebuje závaží a dnes je známá pod pojmem mincíř.

Salter následně založí rodinnou firmu, která o několik desítek let později začne vyrábět hned několik druhů vah, včetně první osobní váhy! Posedlost vážením je v té době teprve v zárodku.

Lidstvo není připraveno…zatím

„Dnes jsem snědl osm liber jídla, ale mé výkaly vážily jen 3 libry,“ zapisuje si italský lékař a vynálezce Santorio Santorio (1561–1636) a dumá při tom, kam se zbylých pět liber mohlo ztratit.

Tento blízký přítel toskánského astronoma Galileo Galilea je považován za průkopníka v sebepozorování. Během 30 let si detailně zapisuje vše, co sní a pravidelně váží sebe i své výkaly a moč.

Sestrojí si k tomu takzvané vážící křeslo (fungující na principu závaží) a své výsledky následně zveřejní v díle Sanctorii Sanctorii Commentaria in Artem medicinalem Galeni, vydané v roce 1614. Popisuje zde, že přebytečných látek se tělo zbavuje „nepostřehnutelným vydechováním“.

Kromě sebe váží také své pacienty a velmi se zasazuje pro uznání tělesné váhy jako důležitého ukazatele zdraví. Jeho snahy ale uznání nedojdou, navíc se řada jeho poznámek ztratí.

Podobně skončí také myšlenka Belgičana Adolpha Queteleta (1796–1874), který mezi lety 1830–1850 zavede pojem index tělesné hmotnosti. Dnes se podle tohoto BMI indexu stanovuje míra obezity.

Lékaři a pojišťovny

Tělesná hmotnost není ve společnosti důležitá až do začátku 20. století. V té době se totiž na talíře dostávají cenově výhodnější průmyslově zpracovaná jídla a vědci spekulují, zda jsou lepší než ta čerstvá.

Začnou proto důkladněji studovat lidskou fyziologii, včetně tělesného tuku a sledovat vztah mezi množstvím tuku a nemocností.

„Kdo jí špatné potraviny, je tlustý a nemocný,“ zní názor ve Spojených státech z roku 1917. V návaznosti na tato zjištění se o slovo začnou hlásit pojišťovací společnosti. Proč by měly pojistit někoho, kdo se svým zdravím takto hazarduje.

Vytvoří proto tabulky, zohledňující tělesnou hmotnost, a doporučí ve spojitosti s lékaři pravidelné vážení. Zpočátku se lidé váží na veřejných vahách, původně určených pro zavazadla.

Postupně se ale osobní váhy stanou dostupným artiklem, jehož cena se pohybuje v řádu pár dolarů.

Dnes běžné digitální váhy se o své slovo přihlásí v roce 1980, kdy si je patentuje dvojice amerických vynálezců Richard Loshbough a Edward Pryor.