Tento průplav fascinuje svět už více než jedno století. Jenže i když tím, že propojil dva největší oceány na Zemi, výrazně zkrátil trasy lodím, vyžádal si několik tisíc lidských životů, a stal se tak dosud nejkrvavější stavbou v dějinách lidstva.
Čísla a zajímavosti:
Délka: 81,6 km
Šířka: 150–305 m
Začátek výstavby: 1882
Konec výstavby: 1914
Myšlenka propojit Atlantický a Tichý oceán vznikla už v době, kdy se o americký kontinent začali zajímat španělští kolonizátoři. K její realizaci ale došlo až o několik století později, konkrétně v roce 1879. Na mezinárodní konferenci Geografické společnosti v Paříži tehdy projekt zbudování průplavu představil francouzský stavitel a inženýr Ferdinand Lesseps (1805–1894), který se přitom o několik let dříve zasloužil již o vybudování Suezského průplavu v Egyptě.
Francouzská pohroma
Tento stavitel také záhy sehnal potřebné peníze, a tak se v panamské džungli se stavbou začalo už v roce 1880. Francouzi se rozhodli cestu pro průplav mýtit ručně, nikdo ale nepočítal s tak děsivými přírodními podmínkami, jaké tehdy v oblasti byly. Dělníci se především potýkali s tropickými nemocemi (malárií nebo žlutou zimnicí), které přenášeli komáři.
Dalším problémem byla řeka Charges, protože její hladina v období dešťů až stoupala o 13 metrů a způsobovala sesuvy půdy. Mezi lety 1880 a 1889 zde tak zemřelo kolem 20 000 mužů.
Francouzům se nepodařilo vybudovat průplav celý, zvládli dokončit zhruba jen třetinu prací.
Přichází americká záchrana
Po dvanácti letech se do středoamerické džungle vrátili Američané, jenže velmi špatné podmínky sužovaly i je. Proto se v roce 1905 hlavní inženýr John Stevens rozhodl vybudovat potřebné logistické zázemí a infrastrukturu, a zlepšit tak životní podmínky dělníků i samotných inženýrů.
Díky financím, které získal, se tak mohly začít do oken dávat sítě, vykuřovat domy, zavést kanalizace nebo vysoušet močály, aby se omezilo množení komárů.
Stevens také změnil původní plán stavby – navrhl přehradit řeku Chagres a vybudovat systém zdymadel napájených z budoucího Gatunského jezera.
Odkoupeno za 10 milionů dolarů
Američtí politici to, že průplav bude mít ohromný význam pro americký vývoz i pro vnitrostátní plavbu, pochopili záhy, problém ale tkvěl v tom, že tehdejší území spadalo pod Kolumbii. Ta se ale, společně s Panamou, odtrhla a v roce 1903 podepsala smlouvu, v níž Spojeným státům spravovat území kolem budoucího přístavu dovolila za 10 000 000 dolarů.
Dostala také příslib každoročního poplatku za používání průplavu ve výši 250 000 dolarů.
Panamské průplavné pásmo se tak stalo výsostným územím Američanů.
Zprovoznění průplavu
Slavnostní otevření průplavu se konalo 15. srpna 1914. Jako první jej tehdy přeplul parník Ankon, a to ve směru z Atlantského do Tichého oceánu. Do plného provozu byl ovšem průplav uveden až po první světové válce, v roce 1920. Výstavba průplavu stála Američany 352 000 000 dolarů.
Společně s francouzskou investicí tak celkové náklady činily 639 000 000 dolarů, což odpovídá 7 miliardám dnešních dolarů.
Od roku 1904 si ale stavba vyžádala dalších 5609 lidských životů.
Rozdělení Amerik
Panamský průplav tak na více než 40 let rozdělil Jižní a Střední Ameriku. K opětovnému spojení došlo až v roce 1958, kdy obě pevniny propojil most Puente de las Américas („most Amerik“). Jako jediný fungoval až do roku 2004, kdy ho doplnil Puente Centenario („most Století“).
Ve vlastnictví Panamy
Další významná změna nastala v roce 1977, kdy americký prezident James Carter (*1924) a panamský prezident Omar Torrijos (1929–1981) podepsali dohodu, která stanovila datum 31. prosince 1999 jako den předání průplavového pásma státu Panama. Spojené státy ovšem i nadále garantují vnější obranu pásma a celého průplavu.
Průplav se mezi lety 2007 a 2016 rozšířil, takže jej teď mohou využívat i větší lodě.
Facebook
Twitter
RSS