Těžké dělostřelectvo a kulomety způsobují zranění dosud nevídaná. Šrapnely odtrhávají kusy tváře. Jedovaté plyny poškozují tkáně. I „obyčejný“ požár nadělá pořádnou paseku… Zdá se, že osudem znetvořených vojáků je dožít v ústraní a zahalení. Pak ale přichází lékař, který jim navrátí naději.

Objev anestezie, sepse a dezinfekce v 19. století spustily skutečný rozvoj v oblasti plastické chirurgie. Tohle pojmenování se mimochodem poprvé objevilo v roce 1839 v práci německého chirurga Karla Ferdinanda von Graefeho (1787–1840).

Tento průkopník aplikoval své znalosti, získané od italských a indických předchůdců, při operacích rozštěpů a očních víček. Plastických chirurgů přibývalo.

Pacienti je postupně už nevyhledávali jen v nutných případech, třeba když u nich v důsledku syfilisu došlo k rozpadu měkkých tkání a tedy i ke ztrátě nosu, ale i tehdy, když se chtěli zbavit třeba „židovského nosu“.

Postupně docházelo i na odstávající uši a vykonaná byla také první plastika ňadra. Začátek nového století přinesl novinku v podobě tvářového liftingu. V nejbližších letech se ale plastická chirurgie opět měla zredukovat na rekonstrukci zmrzačených tváří. Rozhořela se Velká válka.

Válka ve tváři

Rozdrcené čelisti, uříznuté nosy, řezné rány v obličejích… V zákopech nebylo času pohlížet na estetičnost stehů. Z front se vraceli znetvoření vojáci s ohavnými jizvami, mnohdy neschopni jíst, pít či mluvit.

Jakkoli špatně to zní, válka poskytla plastickým chirurgům spoustu „materiálu“, na kterém mohli zlepšovat své dovednosti a znalosti.

Zejména novozélandského otolaryngologa Harolda Gilliese (1882–1960), který sloužil v britském zdravotnickém sboru, nenechal pohled na dopady války, zrcadlící se ve tvářích vojáků, chladným. Rozhodl se jim pomoci.

Lidská maska z hrudníku

Gilliesův nápad měl velký úspěch, vedoucí až k vytvoření celé nemocnice zaměřené na „opravu“ poranění tváře. Mezi prvními ulehl pod jeho skalpel námořní dělostřelec Walter Yeo (1890–1960). Na rozdíl od několika předchůdců měl velké štěstí.

Přežil. Gillies během zákroku v roce 1917 ponechal kůži, kterou přišil ke tváři pacienta, připojenou k původnímu místu – k hrudníku. I navzdory komplikacím a vzniklé infekci si Gilliesův tým poradil.

Po řadě dalších operací téměř nebylo na Yeově tváři poznat válečné útrapy. Metoda kožní trubičky se nakonec osvědčila a Gillies takto pomohl tisícům vojáků.

Byl aktivní i během 2. světové války a nejenom, že prý operoval někdy i 20 hodin denně, navíc během ní vyškolil i mnoho dalších plastických chirurgů. A jen co válka skončila, splnil svůj někdejší slib. V roce 1946 pomohl při jedné z prvních změn pohlaví ze ženy na muže.