Když v roce 1278 zemře v bitvě na Moravském poli český král Přemysl Otakar II., balzamovači dostanou do rukou tělo statného asi 166–168 centimetrů vysokého muže.

I pod vrstvou zaschlé krve z rozseknuté lebky jsou vidět tmavé, nejspíš kaštanové vlasy, které lemují tvář a vousy stejné barvy.

Českého panovníka Přemysla Otakara II. (1233–1278)si může prohlédnout každý, zůstane totiž po dlouhých 30 neděl k vidění ve vídeňském minoritském kostele u svatého Kříže.

Rudolf I. Habsburský (1218–1291) chce celému světu ukázat, jak dopadne každý, kdo se proti němu postaví. Navíc mezi lidmi kolují legendy, že český král není mrtvý a jednoho dne se vrátí a opět bude vládnout své zemi. Habsburk chce udělat těmhle fámám přítrž, a proto jeho tělo vystaví.

Dárek od přivdaných nevěst

V rakvi leží středně vysoká svalnatá postava zahalená do purpuru. Návštěvníci mohou spatřit typicky přemyslovskou postavu, jejíž výška většinou dosahovala 165–168 centimetrů a byla obalená svalstvem.

„Postavy byl ušlechtilé, nepříliš vysoký, tváře snědé,“ potvrzuje v Přemyslově případě i Colmarská kronika. Zajímavá je ovšem poznámka o snědé pleti.

I další historické prameny mluví o stejném odstínu pleti, který prý zdědila i jeho vnučka Eliška Přemyslovna (1292–1330).

I když tmavé vlasy a oči jsou dalším z přemyslovských znaků, právě u Přemysla a Elišky se projevila snědá pleť nejnápadněji. Čí je to dědictví? Antropologové zatím odpověď neznají.

Je zřejmě možné, že tyto znaky přinesla do přemyslovského rodu některá z přivdaných nevěst. Mohla to být třeba jeho matka Kunhuta Štaufská (1200–1248).

Záhada sedmnácti ran

Teprve když uplyne 30 týdnů, dovolí Rudolf Čechům převézt královskou mrtvolu do Znojma. Uplyne ale ještě 18 let, než jeho syn Václav II. (1271–1305) otcovy ostatky vyzvedne ze Znojma a nechá pohřbít v Praze.

Kostra se ale do dnešních dnů dochová ve špatném stavu. „Podařilo se rekonstruovat obličejovou kostru královy lebky a zachránit některé větší zlomky dlouhých kostí,“ poznamenává antropolog Emanuel Vlček (1925–2006).

Je to ale příliš málo, aby se zjistilo, jestli skutečně utrpěl v bitvě 17 ran, jak vypráví pověsti.