Střechy pařížských domů skrápí kapky deště. Unavený spisovatel Emil Zola se po perném dni chystá konečně ulehnout do postele. Je pozdní zářijový večer roku 1902. „Jak jsem se těšil, až se natáhnu,“ mumlá si spokojeně sám pro sebe.

„Dnes budu spát jako zabitý,“ usměje se a vklouzne tiše pod peřinu. To ovšem netuší, jak blízko je pravdě! Rána už se totiž slavný francouzský spisovatel nedožije.

„Vyrazte je! Rychle!“ zakřičí policista na své kolegy, kteří postávají před dveřmi od bytu spisovatele Emila Zoly (1840–1902). Toho už delší dobu nikdo nespatřil, což je divné, proto přichází na řadu policisté. Je ale příliš pozdě.

Muži v uniformách nacházejí slavného spisovatele mrtvého. Je otráven, zacpal se mu komín a jedovatý plyn z kamen ho ve spánku zabil. Francie pláče, někteří kroutí nad tragickou nehodou hlavou, jiní jí nechtějí uvěřit.

Opravdu ale Zola zemřel pouhou náhodou, nebo se stal obětí nebezpečného spiknutí?

Stojí v čele zednářské lóže

Zola je sice jako spisovatel velmi oblíbený, protože se ale angažuje také v politice, získává si během svého života řadu nepřátel.

Už jako mladý vystupuje proti francouzskému císaři Napoleonu III. (1808–1873), hájí nevinu kapitána Alfreda Dreyfuse (1859–1935), který je neprávem odsouzen za špionáž a hlásí se k zednářské lóži:

„Prohlašuji…, že jsem byl 30 let členem zednářské sekty, dvanáct let velmistrem tohoto řádu a měl jsem dosti času, abych od základu poznal přesně záměry a názory řádu,“ píše později v jednom ze svých dopisů. Není divu, že ho někteří lidé nenávidí.

Mohl si někdo z nich přát spisovatelovu smrt? Záhy totiž vychází najevo, že komín v Zolově bytě byl ucpán záměrně. Protože ale policie nemá dostatek důkazů, přiklání se nakonec k teorii, že se spisovatel uchýlil k sebevraždě. Koho by ale napadlo páchat ji tak složitě?