Jen velmi neradi si Švýcaři za první světové války utahují opasky. Ač si zachovávají status neutrální země, válečné běsnění doléhá i na ně. Jsou obklopeni bitevním polem, zásoby důležitých surovin se rychle tenčí, obchod stagnuje.

Poprvé se tak objevuje na stole otázka, zda by vnitrozemský stát neměl mít vlastní mořskou flotilu…

Společnost národů, předchůdce OSN, svolává v roce 1921 konferenci o dopravě do španělské Barcelony. Právě tam je neutrálním zemím garantováno právo vlastnit flotilu s možností vplout do mezinárodních vod.

Švýcaři ale rychle zapomínají na trable z časů první světové války, jak si museli horko těžko najímat americké lodě a po vstupu USA do konfliktu přišli i o tuto možnost. Momentálně se nesou na mírové vlně a věří v budoucnost bez válek ve světě.

Kvůli Adolfu Hitlerovi (1889–1945) však ze svých bláhových představ vystřízliví.

Nákup se vyplatí

Bezprostředně po vypuknutí druhé světové války Němci obsazují Rýn, pro Švýcary hlavní lodní dopravní tepnu. Neutrální stát rázem přichází o třetinu svých obchodních aktivit. Otázka vlastního mořského loďstva se opět ocitá na stole.

Zprvu si sice Švýcaři ještě pronajímají 15 plavidel u řeckých loďařských společností, ale po vpádu zemí Osy do Řecka a následné britské blokádě Gibraltarské úžiny padá i tato možnost.

Švýcarská vláda proto 9. dubna 1941 přijímá ve zrychleném režimu zákon o vlastní flotile.

Ještě v ten den poprvé zavlaje vlajka s helvétským křížem na palubě velkého nákladního parníku Calanda 1, jenž se stává oficiálně první lodí švýcarské flotily pro zámořský obchod.

Postupně k němu za války přibude dalších 13 plavidel, a i když je stát nakupuje za přemrštěné ceny, vyšroubované válkou, jejich vlastnictví se vyplatí. V kritických chvílích do Švýcarska dovážejí paliva, obilí, krmivo pro zvířata nebo kávu a cukr.

(Zdroj: HISTORY revue)