Čas se krátí, život plyne do finále. Poslední den odsouzence na smrti se řídí přesně danými pravidly hodinu po hodině a někdy minutu po minutě. Může si naposledy zavolat, naposledy osprchovat. Naposledy pije, zívá, sleduje oblohu.

Je to poslední všechno, závěrečné okamžiky a konec cesty. Posledních 24 hodin…

Poprava je vykonání trestu smrti, státem schválená sankce a nařízené usmrcení. Většina zemí ve světě ji sice z trestního práva vymazala (Česká republika v červnu roku 1990), ale pořád existuje dost států, které trest smrti aktivně používají.

Prvenství v počtu poprav si už delší dobu udržuje Čína, kde může jít o tisíce exekucí ročně. Pak následuje Írán (396), Irák (169), Saúdská Arábie (79) a páté jsou Spojené státy (39).

To jsou oficiální data za rok 2013. Jenže zatímco v prvních čtyřech zemích trvá doba od vynesení rozsudku po vykonání pár měsíců, maximálně pár let, ve Spojených státech čeká vězeň na svůj konec v průměru 15 let a někdy i dvojnásobek. Poslední den je pak už jenom krátký konec dlouhé cesty.

24 až 12 hodin

Dlouhé čekání…

Ne všichni dobře snášejí čekání na svůj poslední den. Většina prohlašuje, že by byla raději, aby už byl konec.

První osobou, a vlastně i jedinou neuniformovanou, se kterou se odsouzenci v popravčím bloku mohou setkat, je vězeňský kaplan. Jeho úkolem je naslouchat a postarat se, aby byl odsouzenec co nejvíc duševně připravený zemřít. Taky se musí zeptat:

„Co chceš, aby se stalo s tvým tělem?“ Jsou to neuvěřitelně vypjaté chvíle. „To čekání je hrozné, ale když už víte, že je to váš poslední den, máte možnost poznat zblízka dokonalé peklo,“ nechá se slyšet jeden ze sériových vrahů těsně před popravou.

V některých státech je dovoleno vybrat si způsob popravy: buď elektrické křeslo, smrtící injekci, plyn, nebo také zastřelení. To je jeden z několika benefitů před popravou.

Nejlevnější způsob je zastřelení, nejdramatičtější elektrické křeslo, nejdražší pak plynová komora. Jenom izolace na speciální buňku stojí desetitisíce dolarů.

Právě popravu zastřelením si v roce 2010 zvolí v Utahu Ronnie Lee Gardner (1961–2010), prý proto, že se celý život motá kolem střelných zbraní. Dorazí popravčí četa pěti střelců, mají pušky značky Winchester.

Čtyři jsou nabité municí ráže 7.62, jeden náboj je slepý. Takže nikdo ze střelců neví, kdo vypálí smrtící výstřel. Podobné je to u injekce i elektřiny…

12 až 6 hodin

Izolace

Vězni odsouzení k smrti čekají na popravu v izolaci. Je to cela o rozměru 9 m², kde nemají povolené návštěvy a dozorci na ně vidí po celou dobu. Mohou napsat poslední dopisy na rozloučenou.

Někteří píšou i na poslední chvíli závěti, i když většinou stejně nemají co odkazovat. Dostanou svoje poslední komplet nové čisté oblečení a tráví svoje poslední hodiny.

Údajně bývalo zvykem, že se mohl poslední den před popravou vězeň rozloučit se svými nejbližšími. To momentálně pravidla nepovolují.

Nejbližší příbuzní (maximálně v počtu pěti) mají právo zasednout až před popravčí celu a s dalšími vybranými lidmi sledovat výkon trestu.

6 až 2 hodiny

Poslední večeře

Skoro ve všech státech Ameriky je odsouzenci dovoleno vybrat si poslední večeři. Nicméně po zkušenostech zavedou jednotlivé státy svoje finanční stropy. A tak na Floridě je limit 40 dolarů a v Oklahomě maximum 15 dolarů.

Podle deníku Los Angeles Times převládají mezi přáními nejčastěji hamburgery a především hranolky. To atentátník z Oklahomy Timothy McVeigh (1968–2001) si třeba objedná dvě pinty peprmintové zmrzliny sypané čokoládovými lupínky.

Sériový vrah Ted Bundy (1946–1989) volí steak, vejce, bramborové placky a kávu a John Wayne Gacy (1942–1994) si objedná tucet smažených garnátů, mísu smažených kuřecích stehen a půl kila jahod.

Alkohol je vyloučen. S tím, že vězeň dostane poslední jídlo ne víc než dvě hodiny od samotné exekuce, stejně všechno skončí v pitevní zprávě jako obsah žaludku. V zemích, kde vládla komunistická totalita, se takové „výdobytky“ netrpěly.

„Na Pankráci se žádná poslední přání neudělovala. Na to si tady nehráli,“ potvrzuje Aleš Kýr z Kabinetu dokumentace a historie VS ČR.

2 hodiny do popravy

Červený telefon

Většině odsouzených se z tohoto světa odejít nechce, byť u soudu prohlašovali, že očekávají trest smrti, a někteří jej dokonce vyžadují. Když se však přiblíží poslední hodina, názor i chování mění.

Do poslední chvíle upírají vytřeštěné oči na červený telefon. Jen odtud může přijít „guvernérská“ záchrana. Telefon ale většinou mlčí. Nezazvoní.

Většina odsouzených se smiřuje s faktem, že jejich život končí, a prosí za odpuštění, jako Chadwick Banks (1971–2014): „Velmi lituji bolesti, kterou jsem vám všem způsobil!“ Často se v posledních slovech objevuje prosba k Bohu.

Jsou však tací, kteří místo omluvy spíše popohánějí dozorce, aby to celé urychlili. Vedení věznic ve státě Ohio se proto rozhodne poslední slova cenzurovat. Třeba Michael Beuke (1962–2010) recituje víc než čtvrt hodiny biblické verše.