Atmosféra v paláci Smiřických je nabitá jako vzduch před bouří. Matyáš Habsburský omezuje moc českých stavů i náboženské svobody a jeho poskokové na Pražském hradě mu horlivě pomáhají. Nastal čas vyřídit si s nimi účty. Pro výstrahu všem, včetně císaře…
Svěží vůně jarního rána doprovází 23. května 1618 účastníky stavovského sněmu na Pražský hrad. Pro zasvěcené je společná modlitba v tzv. zeleném pokoji modlitbou za potrestání velezrádců. Místem výkonu rozsudku bude Ludvíkovo křídlo Starého královského paláce.
Obvinění jen prší
V kanceláři královských místodržících odhazují příslušníci radikálního jádra stavů své masky. Dvěma přítomným ministrům (ze čtyř) sypou na hlavu jedno obvinění za druhým. Prý porušují svobodu víry, jsou nepřáteli stavů, obecného dobra a Království českého.
Samozvaní soudci, vedení hrabětem Jindřichem Matyášem Thurnem (1567–1640), vynášejí nad křivopřísežnými, bohapustými lotry a velezrádci Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka (1572–1652) a Jaroslavem Bořitou z Martinic (1582–1649) nejvyšší trest.
Mají špatnou mušku
„Otevřete okno!“ První z něj do příkopu, hlubokého dobrých 16 metrů, letí vzduchem Martinic, volající Pannu Marii. „U všech svatých! Ona mu pomohla!“ nevěří vykonavatelé rozsudku svým očím. Martinic se na dně strže hýbe!
Slavata svádí zápas o život tak vehementně, že si ještě před vyhozením z okna způsobí zranění sám – rozrazí si hlavu o římsu. Davová euforie vrcholí. Kdo je ještě po ruce? Písař! Ať se kancelářská krysa proletí také!
Potlučení, nikoli mrtví zlosynové se rychle belhají pryč, když se za nimi ozvou výstřely. Rebelové přišli pod záminkou schůzování na hrad se zbraněmi. Naštěstí pro defenestrovanou trojici se kulky míjejí cílem.
