Byl to slavný Erik Rudý, kdo osídlil tento ostrov. Vikingové zde několik staletí žili, pak ale zničehonic velice rychle zmizeli. Co se stalo? Šlo o razantní zhoršení podnebí, jak tvrdí vědci? Anebo je vyhnala úplně jiná síla?

Erik Thorvaldsson, zvaný Rudý (950–1003), získal svou přezdívku nejspíš podle rudých vlasů a vousů. Je ale docela možné, že byla inspirovaná spíš jeho prudkou povahou. Erik Rudý byl totiž vyhlášený násilník, a to i na drsné vikinské poměry.

Erikův otec Thorvald Asvaldsson byl farmář a žil na severozápadě Norska v okresu Jaeder. V roce 970 zabil otec Erika Rudého v hádce souseda a musel i se synem opustit rodné Norsko. Oba muži naložili veškerý svůj majetek na loď a odpluli na Island.

Zasypaný dům a vražda čeledínů

Usadili se v Haukadalu, v jednom ze zálivů na západě Islandu. Erik se oženil s křesťankou Thjodhild, založil farmu a začal hospodařit. S Thjodhild zplodili čtyři děti – dceru Freydís a syny Leifa, Thorvalda a Thorsteina.

Brzy se ale Erik dostal do pořádné šlamastyky. Jeho soused Valthjof jednoho dne obvinil Erikovy čeledíny, že uvolnili mocný půdní val, který zasypal Valthjofův dům. Rozzuřený Valthjof s příbuznými pak čeledíny povraždil.

Krvavá pomsta

Namísto aby Erik vyčkal spravedlnosti od místních autorit, vzal ji do vlastních rukou a zabil Valthjofa i jeho příbuzné. Za to byl celou obcí vyhoštěn a musel se i s rodinou přesunout na sever na malý ostrůvek Öxney.

Tam se ale brzy opět projevila Erikova násilnická povaha. U svého přítele a souseda Thorgesta si uložil několik zděděných ozdobených trámů. Thorgest je odmítal vrátit, a tak Erik přišel a vzal si je sám. Při následné hádce Erik zabil dva Thorgestovy syny.

Byl uznán vinným z dvojnásobné vraždy a althing (islandský parlament) ho roku 982 na tři roky vyhostil ze země.

Tajemné útesy na západě

Erik věděl, že do Norska se už vrátit nemůže. Pak si vzpomněl na vyprávění mořeplavců o útesových březích zhruba 500 km západně od Islandu. Rozhodl se najít zemi, ve které by se mohl trvale usadit, právě tam.

Útesy na západě poprvé spatřil takřka o století dříve legendární islandský Viking Gunnbjorn Ulfsson, syn Ulfa Krakese, když ho tam přihnala bouře. Ten zemi pojmenoval Gunnbjarnarsker.

Vysněná země

Na jaře roku 982 tedy Erik Rudý odplul s patnácti muži hledat zemi, která podle kusých zpráv ležela někde na severozápad od Islandu. Po překonání mnoha útrap plavby nakonec opravdu přistál u břehů Grónska.

Na nejjižnějším cípu založil malou vikinskou osadu a stal se prvním člověkem, který se v Grónsku trvale usídlil. Ze své malinké základny u fjordu Tunulliarfik se po dva roky vypravoval dále na sever a západ země, snažil se dosud nepoznanou krajinu zmapovat.

Objevil místa, kde se dala chovat zvířata, a aby podpořil popularitu této nové země, nazval ji Grönland, Zelená země. A Erik Rudý vlastně ani příliš nepřeháněl.

Ráj na Zemi?

Mořská hladina tehdy ležela o 7 metrů níž než dnes, průměrná roční teplota byla o 3 °C vyšší. Při fjordech plných ryb se rozkládaly úrodné pozemky, na kterých se mohl pást dobytek.

Kožešina a kůže tuleňů, mrožů a ledních medvědů, vysoce ceněné kly narvalů a bílí grónští sokoli – to bylo nejdůležitější exportní zboží, díky kterým Erik Rudý a jeho společníci zbohatli.

Vládce celého ostrova

Erik Rudý založil větší osadu Eystribyggd (dnešní Qaqortoq) na jihozápadě Grónska. Tam ležel jeho výstavní dvorec Brattahlid (Dvůr na strmé stráni).

Druhá část přistěhovalců se vydala na severozápad a o 700 kilometrů dál založila Vestribyggd, Západní osadu (dnešní hlavní město Nuuk). Erik Rudý, divoký a nespoutaný Viking, který byl dvakrát vyhnán ze země kvůli vraždě, dosáhl životního úspěchu:

jako objevitel Grónska se stal náčelníkem nové společnosti. Stal se jarlem celého ostrova. Bral si podíl téměř z každé loupežné kořisti a obchodního zisku ostatních Vikingů.

Zelené louky a lesíky zakrslých bříz

V roce 985 skončilo Erikovo tříleté vyhoštění a on se mohl triumfálně vrátit zpátky na Island. Barvitě a vášnivě tam vyprávěl o krásné a úrodné zemi, o svém Grönlandu, o své Zelené zemi. To aby tam nalákal co nejvíce Islanďanů.

Vyprávěl, jak se „plavil podél bezútěšného pobřeží, až dospěl k úchvatným fjordům, jejichž příkrá úbočí pokrývaly čerstvě zelené louky a lesíky zakrslých vrb a bříz, zatímco z kopců táhnoucích se do vnitrozemí splývaly ledovcové splazy…“ Alespoň tak se o tom dodnes zpívá v severských ságách.

Lodě potopené v bouři

Island tou dobou začal být relativně přelidněný, byl tu nedostatek dobré půdy. Mnozí sedláci se proto rozhodli odplout s Erikem na zaslíbený ostrov.

Když pak v následujícím roce odplouval Erik Rudý z Islandu zpět do Grónska, odjíždělo s ním dalších 24 lodí s více než 500 lidmi. Dorazilo ale jen 14 veslic, ostatní se dostaly do silné bouře a potopily se.

Přesto měli Vikingové štěstí – během konce 10. století, kdy Erik Rudý začal s osidlováním Grónska, převládalo neobvykle teplé a stabilní klima. Led, který by dříve blokoval lodní cesty v severním Atlantiku, se rozpouštěl více na severu.

Chléb a pivo byly vzácností

Islanďané museli v Grónsku i přes tyto příznivé podmínky čelit tvrdým podmínkám. Jako zemědělci se tu živili hlavně chovem dobytka, ale začali se zabývat i lovem zvěře a rybařením.

Erik věřil, že v Grónsku najde podmínky pro pěstování ječmene, ale semenu dovezenému z Islandu se příliš nedařilo. Chléb a pivo byly v Grónsku vzácností. Velkým problémem bylo stavební dřevo, zakrslé břízy a vrby sotva postačovaly jako topivo.

Přes tyto potíže grónské osady rostly a z Islandu připlouvali další kolonisté. Archeologové odkryli mnoho velkých stájí pro dobytek.

Styky s domorodými Inuity (eskymáky) nebyly příliš časté, ti tehdy žili severněji a obě komunity na sebe narážely jen při loveckých výpravách.

Co způsobila bouře na moři

Nejbližším druhem Erika Rudého při osidlování ostrova byl sedlák Herjúlf. Jeho syn Bjarni Herjúlfsson stál u počátku největšího cestovatelského objevu historie. Jednoho letního dne roku 986 totiž Bjarni vyplul z Islandu zpět za svou rodinou do Grónska.

Na moři ale v bouři ztratil směr, minul Grónsko a pokračoval dál neznámými vodami. Bjarni se tak stal prvním Evropanem, který kdy spatřil břehy Severní Ameriky.

Erikův syn Leif Eriksson, objevitel Ameriky

O 4 roky později vyrazil z Grónska na západ i syn Erika Rudého, Leif Eriksson (975–1020), aby našel zemi, kterou Bjarni jen zahlédl.

Kolem roku 1000 koupil Leif od Bjarniho Herjolfssona loď a vydal se s dalšími mladíky najít zemi, kterou Bjarni na západě spatřil. První pokus se Leifovi nevydařil, ale on to nevzdal. Přesvědčení, že Bjarniho neznámá země existuje, ho na moře hnalo znovu.

Začal moudře – putoval kolem grónských břehů k severu, a teprve když na západě zahlédl temný obrys, který mohl signalizovat hledanou zemi, zamířil k němu.

Cesta na jih

Zprvu pluli podél ledovcových polí, až konečně uviděli kamenný, nehostinný břeh a nazvali ho Hellulandem, Zemí kamení. Další pobřeží, ke kterému se přiblížili, už vypadalo přívětivěji. Dali mu jméno Markland, Země lesů.

Pak konečně zakotvili v místě, které hýřilo šťavnatou zelení, a tam přezimovali. Tuhle úrodnou zemi nazvali Vinland, Země vína.

Dítě z Nového světa

Tím ale role synů slavného Erika Rudého v objevování Ameriky ještě nekončí. Do Vinlandu brzy odplul Leifův bratr Thorwald. Vylodil se, založil osadu, tři roky v ní žil, dokonce se mu v Novém světě narodilo dítě.

Pak ale Thorwald v bojích s domorodci zahynul a jeho druhové se vrátili domů. Ani další pokusy Vikingů obsadit nový kontinent nevyšly, a tak z jeho historie vymizeli.

Osada ze severských ság

Kde leží onen vikinský Vinland? Možná nedaleko Bostonu. Alespoň to připomíná pomník, který zde Leifu Erikssonovi postavili v roce 1887. Objevují se však hlasy, že Vikingové dorazili až do Severní Karolíny.

S největší pravděpodobností ale Vikingové tak daleko na jih nedopluli. Na ostrově Newfoundland byla totiž nalezena osada, která odpovídá popisům ze starých severských ság.

Předběhl Kolumba o pět století

Objevil ji v roce 1960 norský badatel Helge Ingstad u dnešního L’Anse aux Meadows. Archeologové zde odkryli zbytky typicky vikinského sídliště z 11. století včetně kovárny a přístřešků pro lodě.

Jedná se o jedinou jednoznačně doloženou vikinskou osadu v Americe. Na půdu Severní Ameriky vstoupil vikinský mořeplavec Leif Eriksson o 5 století dříve než Kryštof Kolumbus (1451–1506).

Do smrti pohanem

Po návratu do Grónska se stal Leif Eriksson křesťanským vyslancem norského krále Olafa Tryggvassona na ostrově. Jeho matka Thjodhild se zase zasadila o vybudování prvního kostela na ostrově.

Leif měl jako misionář úspěch, třebaže narazil na odpor vlastního otce – Erik Rudý zůstal do smrti pohanem. Proto s ním dokonce jeho žena a upřímná křesťanka Thordilda odmítala sdílet lože.

Erik Rudý zemřel roku 1003. Nová skupina osadníků, která připlula z Islandu, s sebou tehdy přivezla epidemii moru. Ta kolonii zdecimovala a Erik patřil mezi její oběti.

Proč mizí vikinské osady?

Uplynulo pět století. Kolem roku 1550 v Grónsku najednou mizí všechny vikinské osady. Historikové tuto záhadu dlouho nedokázali vyřešit. Splynuli osadníci s domorodými Inuity? Anebo vymřeli?

Podle jedné z teorií se počet vikinských kolonistů mohl snižovat kvůli stále se zhoršujícímu podnebí, protože mezi léty 1000 až 1500 docházelo k postupnému globálnímu ochlazování. Badatelé předpokládali, že se Vikingové nedokázali této změně přizpůsobit.

Nakonec snědli psy

Musely to být nesmírně těžké časy. Drsní seveřané, zvyklí na všemožné útrapy, najednou po desítkách umírali hladem. Úrodu obilí jim zasypal sníh. Na zimu nenasušili dost sena a dobytek brzy neměl co žrát. Postupně vybíjeli stáda krav, ovcí a koz.

Jako poslední snědli své velké psy. Pak už jim nezbývalo nic jiného než nasednout do svých dlouhých lodí a vydat se na zpáteční cestu přes Atlantik. Někam, kde přežijí a kde nasytí své rodiny.

Co způsobila „malá doba ledová“

Klimatologové tuto teorii potvrzovali. Přibližně od roku 1100 nastala asi 80 let dlouhá éra, během které klesla průměrná teplota o 4 °C. Pak už se místní podnebí nikdy nedostalo na úroveň doby vikinské kolonizace Grónska.

„Malá doba ledová“ zkrátila vegetační sezony, a třebaže se v Grónsku nikdy neurodilo příliš plodin, znamenalo to najednou ještě méně trávy a sena, ještě kratší období pastvy dobytka.

V zamrzlých fjordech nelze lovit

Ochlazení přineslo víc mořského ledu, který blokoval fjordy a námořní cesty. Tím komplikoval lov tuleňů, a hlavně životně důležitý obchod se Skandinávii, Islandem a Británií.

Grónsko se navíc neobešlo bez dovozu dřeva, které osadníci nutně potřebovali na stavbu lodí a příbytků, ale také na topení. Nějaký čas mohli sbírat naplavené dřevo, ale to nemohlo jejich problém dlouhodobě vyřešit.

Převratný objev

Pak ale přišel s převratným objevem tým dánských a kanadských vědců vedený Janem Heinemeierem z univerzity v Aarhusu, a tuto obecně přijímanou teorii vyvrátil. Vědci zjistili, že se grónští Vikingové lovu v těchto těžkých dobách nevyhýbali, naopak.

Ještě ve 14. století tvořilo 50 až 80 % jejich jídelníčku tulení maso. Badatelé provedli izotopové analýzy 80 vikinských koster nalezených v Grónsku. Zaměřili se na izotopy uhlíku C-13 a C-15, protože z jejich poměru se dá určit původ potravy.

Mladí muži odcházeli první

Z výsledků analýz vyplynulo, že hladem Vikingové opravdu netrpěli a postupná změna klimatu jim v úspěšném lovu nebránila. Osady v Grónsku se přesto vylidňovaly, mezi obyvateli podle analýz koster naprosto chyběli mladí muži a ženy. Ti zjevně odešli jako první.

Bez nich už se ve vikinských osadách nerodily děti a obyvatelstvo vymíralo. Osady se vyprazdňovaly, až zanikly úplně.

Odchod po 600 letech

Proč tomu tak bylo? Podle dánských a kanadských vědců šlo o nechuť k přizpůsobení se novým životním podmínkám. Vikingové by v Grónsku snadno přežili, museli by ale v nových klimatických podmínkách přijmout životní styl Eskymáků, a to neudělali.

Ne proto, že by to nezvládli, ale taková představa se pravděpodobně severským bojovníkům příčila. Jako schůdnější viděli odchod do míst, kde mohli žít i nadále jako Vikingové.

Z těchto důvodů nakonec, po necelých 600 letech od osídlení ostrova Erikem Rudým, severští bojovníci Grónsko navždy opustili.