Gorilí tlupa si kráčí džunglí. Skupinu vede samec, který ostřížím zrakem pozoruje, jestli někde kolem nečíhá nebezpečí. Najednou zavětří konkurenta – jiného gorilího samce.

Vypadá větší, a tak se zvedne, vycení zuby a začne se vší silou bít do hrudi a řvát na celé kolo…

Toto chování bohatě stačí k tomu, aby se potenciální soupeř otočil a zmizel. „Ale proč?“ ptají se vědci a rozhodnou se tuto zastrašovací taktiku více prozkoumat.

Já ti ukážu…

Na konci roku 2015 začne mezinárodní tým expertů pozorovat gorilí smečky v jednom ze rwandských národních parků. Při asi půlročním výzkumu zjistí, že bušení do hrudi má u gorilích samců zvláštní význam.

„Dochází k němu, když potkají potenciálního soka, soupeře v boji,“ přibližuje výsledky výzkumu jeho spoluautor Sven Grawunder z Institutu Maxe Plancka v Německu.

Druhý největší primát na světě, gorila horská, si přitom nebuší do hrudi s vědomím, že je největší. Spíš je tomu naopak.

„Jde o taktiku, kdy chtějí samci vzbudit dojem, že jsou větší,“ pokračuje další expert, který se na studii podílel, Edward Wright.

Na velikosti nezáleží

Jak se zdá, gorilí samečci dělají ramena jen proto, aby nedostali na čenich od silnějšího soupeře. Nejde ale jen o moment, kdy se s protivníkem střetnou tváří v tváří.

Jejich řev se v džungli rozléhá i kilometr daleko, takže se gorily sobě mohou navzájem i vyhnout. Jde o zvláštní akustický klam, díky němuž gorilí samec zmate nepřítele. V říši goril totiž velikost a mohutnost hraje podstatnou roli.

Větší tělo si získává autoritu ve smečce a i přízeň samiček, které právě se silnějšími samci chtějí plodit potomky. Subtilnější jedinci mají ale naději. Když nedorostou do požadovaných rozměrů, zřejmě si mohou leccos „vybušit“.

A navíc se vyhnou nebezpečnému boji. Jak pozorování ukáže, když se střetnou samci tváří v tvář a jeden z nich se začne bušit do hrudníku, k potyčce nedojde.

Psychologická hra

Kromě toho vědcům vrtá hlavou ještě jedna věc. Studie dopodrobna zkoumá počet úderů i jejich intenzitu. Ze zkoumání vyplývá, že kupodivu větší samci vydávají nižší frekvenci zvuků. „Zatím netušíme, proč tomu tak je.

Je ale možné, že větší gorily se logicky tolik nebuší do hrudi, protože by je to víc bolelo,“ dodává Wright s tím, že větší samci si také nemusí tolik dokazovat jako drobnější primáti, kteří musí soupeře chytřeji přelstít.

Před vědci stojí i vyřešení otázky, proč si gorily na tyto hry navzájem „skočí“. Přece mají oči, takže poznají, jestli je soupeř větší, nebo menší. „V podstatě jde o psychologický efekt.

Řev protivníka vás znejistí, vždyť to tak funguje i u lidí, například v bojových sportech,“ doplňuje Grawunder.