Přestože už celá tisíciletí leží i se svými poklady ukryti pod vrstvou písku a sutin, dávají o sobě slavní i méně slavní faraoni dodnes vědět. Měla kletba faraonů opravdu svou moc, anebo se jedná o pouhou legendu?
Údolí králů se nachází nedaleko egyptského města Luxor. Je rozloženo na vápencovém masivu Libyjského pohoří a táhne se v délce tří kilometrů. Ve starověkém Egyptě, především v období od 16. do 11. století př. n. l., tedy za vlády panovníků 18., 19. a 20. dynastie, sloužilo jako pohřebiště faraonů a mocných šlechticů. Údolí je rozděleno na dvě části. Západní údolí neboli Údolí opic obsahuje čtyři hrobky, z nichž dvě jsou královské a patří faraonům Amenhotepovi III. a Ajemu. Ve Východním údolí se nachází dalších 61 hrobek, přičemž poslední dvě byly objeveny v roce 2008.
Starověká graffiti a Napoleonova invaze
V hrobkách se našlo mnoho graffiti, která zde zanechali starověcí návštěvníci z doby římské nadvlády. Přibližně jde o 2100 řeckých nebo latinských nápisů, přičemž ty nejstarší se datují do roku 278 př. n. l. Objevily se zde ale i texty fénické, kyperské, lýkijské nebo koptské. Po římském období se celá oblast zahalila do ticha a faraoni mohli v klidu spát. A to až do příchodu napoleonské armády, která se v roce 1798 vylodila u Alexandrie. Spolu s vojáky sem pak přicestovalo i zhruba 150 vědců, kteří měli za úkol prozkoumávat okolí a zaznamenávat území do map.
Objev století: Rosettská deska
V roce 1799 našel jeden francouzský důstojník v nilské deltě slavnou Rosettskou desku. Na černé žulové stéle o výšce 114 cm a šířce 71 cm byl ve 166 znacích zaznamenán text ve třech shodných verzích: dvou egyptských, psaných v hieroglyfickém a démotickém písmu, a jednom řeckém překladu. Jedná se o nápis, jehož prostřednictvím kněz děkoval králi Ptolemaiovi V. Epifanovi (204–180 př. n. l.). Tento zásadní objev odstartoval dlouhou cestu k rozluštění egyptských znaků – hieroglifů.
Rozluštění hieroglyfů
Informace o nálezu desky se rozšířily velmi záhy. Z novin se o něm dozvěděl i mladý a jazykově velmi nadaný Jean-François Champollion (1790–1832). Začal se textu na desce věnovat s tím, že nejprve studoval démotické písmo a poté přešel k hieroglyfům. Odhalil nejen jejich vzájemné propojení, ale i jejich vztah k třetímu, hieratickému neboli kněžskému písmu. Výsledky své práce pak v září 1822 prezentoval pařížské Akademii. Ta ho na základě toho jmenovala profesorem egyptologie a v roce 1828 vyslala do Egypta. Jenže po návratu do vlasti Champollion ve svých pouhých dvaačtyřiceti letech záhadně zemřel…
Přichází postrach Belzoni
Ještě před Champollionem, v roce 1815, dorazil do Egypta Ital Giovanni Battista Belzoni (1778–1823). Už od dob Napoleonova tažení se za nálezy velmi dobře platilo a Belzoni toho náležitě využil. Jeho postupy však připomínaly spíše praktiky vykradačů hrobek než archeologickou práci. Do hrobek se dostával dokonce pomocí beranidel! Časem se však štěstí na něj přeci jen usmálo. Podařilo se mu třeba nalézt hrobku faraona Ajeho II. (?–1315 př. n. l.). Jeho nejvýznamnější objev pak přišel v roce 1817, kdy vykopal hrobku Sethiho I. (?–1278 př. n. l.). To mu vyneslo celé jmění. I on ale zemřel záhadně. Podle některých byla příčinou jeho smrti úplavice, podle jiných ho někdo zavraždil.
Otec britské egyptologie
V roce 1821 dorazil do země na Nilu britský cestovatel John Gardner Wilkinson (1797–1875). Na rozdíl od ostatních se ale nezajímal o památky, nýbrž o to, jaký vedli starověcí Egypťané život. Za svůj pobyt v zemi nahromáždil obrovské množství dokumentů a v roce 1837 vydal publikaci s názvem Zvyky starověkých Egypťanů. Nebyl to ale jeho jediný významný počin. Mezi lety 1824 a 1830 opatřil dosud objevené hrobky číslováním, které se používá dodnes. Značil je písmeny KV (zkratka Kings Valley, tedy Údolí králů) a číslem dokumentujícím pořadí nálezu hrobky.
Štěstí Howarda Cartera
Zřejmě největší zájem o egyptské bohatství podnítil senzační nález hrobky faraona Tutanchamona. O ten se v roce 1922 zasloužil britský archeolog Howard Carter (1874–1939). Vše ale mohlo být úplně jinak, jelikož ještě před ním se po stopách faraona vydal Američan Theodore M. Davis (1838–1915). Jeho tým našel ještě před objevem hrobky faraona Haremheba (?–1292 př. n. l. ) v roce 1907 pohřební předměty s Tutanchamonovým jménem. Protože ale Davis v roce 1914 z Údolí králů odešel, mohl Carter s vykopávkami pokračovat sám.
Objev všech objevů
Faraon Tutanchamon (1345–1327 př. n. l.) nebyl příliš významným panovníkem. Na trůn zasedl v pouhých devíti letech a zemřel už o deset let později. Dá se říci, že důležitým pro historii začal být až tehdy, když byla nalezena jeho hrobka. Někdejší vykradači hrobů totiž nestihli místo zcela vyloupit a do pohřební komory se sarkofágem se nedostali vůbec. Carter tedy našel faraona přesně tak, jak byl před tisíciletími pohřben. Jeho tělo leželo ve třech rakvích, z nichž jedna byla zhotovena ze 110 kg zlata a další dvě, dřevěné, byly potažené zlatou fólií. Samotnou mumii zdobilo 150 zlatých amuletů a šperků.
Záhadná smrt panovníka
O příčinách faraonovy smrti se dlouho vedly diskuze. (Podle některých si třeba přivodil otevřenou zlomeninu stehenní kosti a do rány se mu dostala infekce.) Proto i bylo tělo několikrát zkoumáno. Pomocí DNA se navíc podařilo zjistit, že trpěl rozštěpem horního patra a deformací dolních končetin, že levou nohu měl kratší než pravou a že trpěl nadměrným zvětšením prsních žláz. Příčinu smrti nakonec osvětlily rentgenové snímky: král zemřel násilnou smrtí, jeho úmrtí způsobila krevní sraženina v mozku.
Zlato a zase jen zlato
Když se Carterovi konečně podařilo proniknout do hrobky, uviděl bohatství, ze kterého přecházel zrak. Hrobka obsahovala více než 5000 vzácných předmětů. Nejproslulejším se bezpochyby stal 180 cm velký faraonův sarkofág, vyrobený z opracovaného zlata. Neméně vzácným artefaktem byla i faraonova zlatá maska. Dále zde třeba byla pokladnice obsahující nádhernou skříň s kanopami s faraónovými vnitřnostmi, více než 30 modelů lodí určených k přepravě na onen svět a tisíce dalších předmětů.
Záhadná dýka z vesmíru
Velkou záhadu pro archeology představovala nalezená dýka. Přestože byla železná, nejevila žádné známky rezavění. Zároveň železo je surovinou, která se v Egyptě vyskytovala jen vzácně. Po prozkoumání chemického složení vědci také zjistili, že materiál obsahuje velký obsah niklu a kobaltu, a to ve stejném složení, jaké bylo analyzováno v meteoritu, který zasáhl oblast vzdálenou 240 km západně od Alexandrie právě v době, kdy Egyptu vládl Tutanchamon.
Na badatele číhá smrt
„Smrt přiletí na rychlých perutích k tomu, kdo poruší faraonův klid,“ stojí údajně na hliněné tabulce nad vchodem do Tutanchamonovy hrobky. Nápis dlouho nebral nikdo vážně, zvlášť Howard Carter. Po otevření hrobky nicméně začala podivná série úmrtí bez logického vysvětlení. Ze všeho nejdřív smrt zasáhla Carterova kanárka, který prý badatele k hrobce dovedl. Zabila ho jedovatá egyptská kobra, jež se v dávných dobách považovala za ochránkyni mrtvých.
Nevysvětlitelný výpadek proudu
První lidskou obětí údajné kletby se pak stal mecenáš lord Carnarvon (1866–1923), který se poranil při holení, když si čepelí břitvy rozřízl ranku po bodnutí mouchou. Toto zranění mu přivodilo otravu krve a následně zápal plic. Carnarvona sužovala horečka, při které upadal do blouznivých stavů. Jeho poslední slova zněla: „Uslyšel jsem jeho volání, jdu za ním.“ V okamžiku jeho smrti prý v Káhiře zhasla všechna světla… a za pár minut se opět rozsvítila. Za povšimnutí stojí i smrt lordova milovaného psa. Ten zemřel v Londýně přesně dvě hodiny po svém pánovi. Podle výpovědí začal znenadání žalostně kňučet, sedl si na zadní a mrtvý se svalil na zem.
Série záhadných úmrtí pokračuje
Ještě tentýž rok zemřel na zápal plic i lordův blízký přítel George Jay Gould (1864–1923). Kletbě neunikl ani doktor Archibald Douglas Reed, který jako první rentgenoval tělo faraona a odstranil několik vrstev obinadel. V roce 1923 pak zemřel i Carterův tajemník Richard Bettel, nečekaně ho našli v posteli mrtvého. Příčinou smrti bylo selhání srdce. Když to zjistil jeho otec, nedokázal se s informací srovnat a vyskočil z oken svého bytu v sedmém patře. Během jeho pohřbu vůz s rakví přejel malého chlapce. O několik let později zemřel ve stejném hotelu a na tutéž infekci jako lord Carnarvon i Arthur Mace (1874–1928), který předtím odstraňoval vchodový kámen do hrobky.
Sebevražda i vražda
Badatelé neumírali pouze na náhlá onemocnění, ale i tragičtěji. Slavný archeolog Evelyn White, který v Tutanchamonově hrobce rovněž pracoval, začal pociťovat trýznivou tíseň a oběsil se. V dopise na rozloučenou svůj čin zdůvodnil takto: „Podlehl jsem prokletí a musím zmizet ze světa.“ Další obětí faraona se stal princ Ali Bej Kamel Fahmy (?–1923), v londýnském hotelu Savoy ho zastřelila manželka. Postupně si kletba vyžádala 23 obětí.
Proč se prokletí vyhnulo Carterovi?
Nejpodivnější fakt je ale ten, že se kletba vyhnula hlavnímu badateli Howardu Carterovi, protože ten zemřel přirozenou smrtí v roce 1939. Vysvětlení k záhadě podal jeden belgický diplomat, který s Carterem spolupracoval. Carter mu prý vyprávěl, že na začátku své archeologické kariéry našel v jedné hrobce naprosto spolehlivý prostředek proti kouzlům i těch nejmocnějších kněží a mágů, a ten ho pak údajně chránil.
Mohla za nejasná úmrtí plíseň?
Na kloub faraonovy kletby chtěl v roce 1962 přijít lékař a biolog Ezzeddin Taha z Káhirské univerzity. Vědec po nějaký čas vyšetřoval archeology a u všech zjistil plísně, které vyvolávají horečnaté záněty dýchacích cest. Kromě toho mají tyto plísně schopnost přežívat v mumiích nebo uzavřených pohřebních komorách až 4000 let.
Vědec obětí autonehody
Výzkumy Ezzeddina Tahy by asi přinesly konkrétnější výsledky, kdyby se ovšem on sám nestal další obětí kletby. Stalo se to na pouštní silnici z Káhiry do Suezu. Tahovo auto na rovném úseku nevysvětlitelně odbočilo vlevo, přímo na protijedoucí vůz. Vědec i oba jeho kolegové, kteří ve voze jeli, byli na místě mrtví, posádka druhého vozidla přežila s těžkými zraněními. Takže i když profesor při své badatelské práci užíval velké dávky antibiotik účinných proti plísním, smrti se stejně nevyhnul. Nebyl přeci jen na špatné stopě?
Facebook
Twitter
Google+
RSS