Puzzle není jen hra. S balíčkem obrazu rozřezaného na kousky k člověku přistává současně i balík rozličných emocí.

Emoce stojí na počátku každého nového nápadu. U londýnského kartografa a rytce Johna Spilsburyho (1739–1769) to je rozčarování z toho, že mladí lidé jeho doby neprojevují sebemenší zájem o geografii.

A pak přichází idea, díky níž je Spilsbury považován za otce moderní skládačky, o jejíž variaci se lze dočíst maximálně v souvislosti se starověkou Čínou, ale nikoli v podobě, jak puzzle známe dnes.

S chirurgickou přesností

„Já jim dám, prý nezajímá. To se ještě ukáže,“ mumlá si kartograf, zatímco pečlivě natírá zadní stranu své nedávno dokončené mapy lepidlem. Po chvíli ji přiloží na dřevěnou desku, uhladí, aby seděla po okrajích, a nechá lepidlo zaschnout.

Má ruce jisté jako chirurg. Jeho mistr Thomas Jefferys (?1719–1771), dvorní zeměpisec anglického krále Jiřího III. (1738–1820), odvedl coby učitel zjevně dobrou práci.

Píše se rok 1766 a svět zanedlouho spatří prototyp skládačky, která by dnes vynesla Spilsburymu doživotní rentu.

Na počátku byla pila

Nástroj, který následně vezme do ruky, dává skládance její původní anglické jméno – jigsaw puzzle. Jigsaw, tedy lupénková pilka, je upomínkou na metodu, jakou dílky původně vznikají. Metodu pravda poněkud komplikovanou a zdlouhavou.

Rozřezat dřevěnou desku pomocí pilky je ale prozatím jediná možnost, jak dát za vznik skládačce, která dětem poskytne hravou cestu seznamování se se zeměpisem.

První puzzle dají spoustu hodin práce a spíš než drobné výkroje, jaké mají dílky dnes, se jedná o hrubší, přesto nepravidelné tvary, které do sebe mohou zapadnout jen jediným způsobem.

Sada světa

Puzzle jsou o trpělivosti a bylo by zvláštní, kdyby ji jejich vynálezce neměl. Kartograf tak první výtvory vymazluje, co může, aby je se vší parádou představil ve školách.

Zatímco učitelé konečně získávají nový pracovní nástroj, studenti nejeví přílišné nadšení.

Poznávat tvary jednotlivých zemí je pro ně zprvu obtížné, jelikož si mnozí neumí představit ani obrys rodného království.

Roku 1767 však Spilsbury rozšíří své první puzzle a vzniká tak sada osmi skládaček na téma Svět, Evropa, Amerika, Asie, Afrika, Anglie a Wales, Irsko a Skotsko.

Puzzle slaví úspěch

Většího úspěchu už se John Spilsbury nedožije. Umírá tři roky po svém vynálezu.

Štafetu však převezme jeho žena Sarah May ve spolupráci s manželovým učedníkem Harrym Ashbym a podaří se jim oslovit na 40 manufaktur v Anglii a Holandsku, které se pustí do hromadné výroby.

Stále se jedná o ruční práci a v porovnání s dnešní strojovou výrobou jde o velmi nedokonalé výrobky, navíc při použití poměrně drahého dřeva je skládačka dostupná jen pro bohaté. Její popularita však stále roste.

S příchodem průmyslové revoluce na konci 19. století se puzzle dočkají nových výrobních metod a tím pádem i masového rozšíření. Ztenčují se dřevěné destičky (ty jsou nakonec nahrazeny lepenkou), zkvalitňuje tisk i tvary výkrojů až do dnešní podoby.